Ta se proslavila také jako soutěžící reality show Big Brother. Surfařka ze Slovácka získala titul jen kousek od města Hossegoru, kde nyní spolupořádá výukové kurzy surfingu pro začátečníky a mírně pokročilé surfaře. Druhé místo obsadila Alexandra Cisárová, třetí skončila finalistka Miss České republiky Terezie Dobrovolná. Vítězce Tereze Olivové, dceři významného velehradského sochaře Otmara Olivy, jsme položili několik otázek.

Jak se holka ze země, která ani nemá moře, dostane k surfování?

Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale já si to přála fakt dlouho. První surf jsem si koupila v Itálii, když jsem tam byla na vysoké škole. Nedošlo mi, že u Středozemního moře moc vln nebude, a když už bude, tak určitě ne pro mne. Holka má, podle Italů, sedět na pláži a čekat na svého kluka, nikoliv dělat stejné věci jako on. Tři roky jsem tedy měla surf opřený o zeď. Pak jsem jela na léto do USA. Musela jsem tam ale pracovat, takže čas na surfování jsem měla jen brzy ráno, kdy byl oceán plný žraloků, nebo pozdě večer. To byl zase plný dobrých jezdců, kteří neměli důvod k tomu, aby mi nějakou vlnu přenechali. Takže se žádný posun opět nekonal. Další léto to bylo stejné jen s tím rozdílem, že jsem na ježdění měla více času. Rok 2004 se však na východním pobřeží vyznačoval tím, že na oceánu po celé léto nebyly vůbec žádné vlny. Pořádně surfovat jsem začala až v šestadvaceti letech ve Francii, kam jsem se s firmou Nikita vydala připravovat surfařské kurzy pro začátečníky. Následovala Indonésie, opět Francie, zpátky do Indonésie a pak první surfové kurzy, které toto léto pořádáme už podruhé. I když jsem jejich organizátor, tak jsem se v jejich průběhu naučila nejvíc.

Co vás dovedlo k závodění?

Závodit v surfingu jsem nikdy nechtěla. Nenapadlo mne to ani ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že se bude v Hossegoru ve Francii konat první mistrovství České a Slovenské republiky v tomto sportu. Znám hodně holek, které se tam chystaly a které o surfingu mluví velmi „profesionálně“, takže mne vůbec nenapadlo, že bych mohla jezdit alespoň na takové úrovni jako ony. Nakonec mne ale do závodu přihlásili moji spolupracovníci ze surfových kempů, které ve Francii organizujeme. Jen co jsem přišla na pláž, tak na mne rozhodčí volal, že se mám rychle připravit, neboť jedu hned v prvním kole. Na protestování nebyl čas. Za pět minut jsem už běžela se surfem k vodě. Pamatuji si, že jsem se hrozně moc styděla. Ostatní holky na mne působily dost suverénně, takže jsem neustále utíkala z vody a rozhodčí mne tam neustále vracel s tím, že žlutý jezdec (takový byl můj dres) se má vrátit zpět do vln.

Je sufrování v něčem podobné skateboardingu a snowboardingu?

Sufring je praotec všech boardových sportů. Vznikl v padesátých letech minulého století v Kalifornii, nebo někde jinde u oceánu, přesně to nevím, je to sporné, pořád slyším nové teorie a místa. V každém případě skateboarding pak vznik tak, že surfaři se chtěli na prkně vozit i v době, kdy byla zima. Neopreny v té době neexistovali, takže jim nezbylo nic jiného, než se přesunout mimo oceán, do blízkých ulic. Snowboarding byl v podstatě přesunutím jízdy na prkně z vodní hladiny na sníh. Na skateboardu nejezdím, takže nemohu srovnávat.

Co mají tedy společné a co rozdílné?

Co se snowboardingu týče, tak společné jsou snad jen některé pohyby a techniky při jízdě. Shodné mi přijde například pokrčení kolen a technika zatáčení. Jinak je surfing mnohem náročnější, a to jak technicky, tak fyzicky. Zejména na začátku jsou hodiny a hodiny pádlování ve vlnách a boje s příbojem velmi vyčerpávající. Mnohem víc také záleží na přírodě. Sjezdovka je pod vámi pořád a pokud je na ní sníh, tak se můžete rozjet kdykoliv se vám zachce. Na oceánu musíte začít pádlovat ve chvíli, kdy se blíží vlna. A ta se neptá, zda na ni zrovna máte sílu a čas. Navíc vám ji žádná rolba do perfektní podoby nikdy neupraví. Na snowboardu se můžete naučit pod vedením instruktora poměrně dobře a správně technicky jezdit za pár dní, na surfu to trvá roky. Po jednom týdnu se vám možná podaří dojet rovně k pláži, ale to je jen velmi nepatrná část krásy tohoto sportu.

Kolika a jakých závodů jste se účastnila?

Já jsem se zúčastnila jen mistrovství republiky, a to ještě ne zcela dobrovolně. Surfing byl pro mne předtím jen o odpočinku, pohodě na pláži a překonáváním sebe sama. Musím se ale přiznat, že závody mne úplně vtáhly. Povzbuzování lidí na pláži, skvělý DJ a napětí mne dovedli k tomu, že jsem to ve finále fakt vyhrotila a sjela vlny, které byly větší než všechny předtím. Myslím, že kámoši na pláži o mne měli i trochu strach. Já jsem se pak taky dost bála, když jsem to viděla na videu.

Co je na surfingu nejkrásnější?

Surfaři. Jinak je to těžké posoudit, každému se líbí něco jiného. Já mám ale nejraději chvíle, kdy jsem ve vodě, nad hladinou zapadá slunce a v kapkách vody, které za sebou vlny nechávají, se odráží červánky. Takových večerů jsem zažila v Indonésii nespočet a jsem za ně fakt vděčná. Skvělé je také poznávat lidi, co se tomuto sportu věnují. A rozhodně není pravda, že většina z nich má v hlavě jen vlny a písek.

Co je na surfingu nejtěžší?

Surfing sám o sobě je, alespoň podle mne, dost obtížný sport. Pro člověka, který se nenarodil u oceánu, ale ve vnitrozemí na Velehradě, kde žádné vlny nechodí, je nejtěžší pochopit, jak oceán funguje. Musí se začít orientovat v tom, co je to příliv a odliv, které vlny jsou k surfování vhodné, jak a kde se lámou, které vám mohou ublížit a které jsou naopak bezpečné. To trvá roky. Já sama se v tom ještě moc nevyznám, takže vám žádné rady dát nemohu. Co se týče techniky jízdy, tak nejtěžší je asi samotné naskočení na vlnu, kdy musíte během vteřiny bezchybně zvládnout techniku a ještě k tomu překonat strach z výšky, do které se vlny staví.

Jak probíhají takové surfařské závody?

Závody trvají vždy několik dní. Vlny totiž nejsou pokaždé ideální, takže se musí čekat a vybírat nejvhodnější podmínky. Někdy je oceán špatný celý týden a závody se jedou na totálních nesmyslech. Oceánu totiž ani organizátoři závodů neporučí. Přihlášení závodníci se taháním z klobouku rozlosují do čtveřic, ve kterých pak startují. Každý člen čtveřice má 20–30 minut na to, aby sjel co nejvíce co nejlépe co největší vlny. Během vymezeného časového úseku by jich měl sjet deset, bodují se mu nejlepší dvě až tři. Body se sčítají. Závodníci s nejnižším hodnocením vypadávají, zbytek postupuje a tak to jde až do finále. Na pláži stojí spousta lidí, kteří popíjí pivka či jiné drinky a povzbuzují vás. Ve finále už speaker komentuje každou vaši jízdu, říká body a posuny na medailových pozicích, a to je mazec. Pádlujete jako o život proti vlnám, taktizujete, snažíte se odhadnout, jak se která zlomí, abyste nakonec nejeli v pěně, ale ve vlně, takzvané green water. Nedílnou součástí je pak samozřejmě pořádný večírek, ale jeho popis se asi do novin nehodí.

Může se někdo z českých nebo slovenských závodníků srovnávat se světovou špičkou?

Tak to nejsem schopná posoudit, neznám je. Já se určitě srovnávat nemůžu. Úroveň našeho mistrovství mne ale dost překvapila, především někteří kluci dost diktovali. Řada z nich totiž žije nebo studuje u oceánu, takže jezdí každý den. Honza Klvaňa, co vyhrál finále mužů, studoval dlouho v Austálii, další finalista žil sedm let na Fiji a další dva kluci tráví velkou část roku právě v Hossegoru.

Máte po vítězství v republikovém mistrovství nějaké další závodnické cíle?

(Smích) Tak to zatím ne, ale určitě bych chtěla vyhrát i příště. Je to skvělý pocit. Jen si myslím, že budu mít dost velkou konkurenci. Dva dny po závodech jsem na pláži potkala pár holek, co se závodů účastnily taky. Najaly si místního instruktora na to, aby mne příští rok porazily.

Co byste poradila tomu, kdo by chtěl se surfováním začít?

Zkusit surfovat by měli všichni, které nudí sedět při dovolené na pláži, smažit se na slunci a pozorovat lidi kolem. Je to věc, která vám dá poznat vaše fyzické limity a sílu oceánu. Uvědomíte si, jak jste slabí. Řada lidí v počátcích ztrácí odvahu, ve vodě zažívá pocity bezmoci a je vyčerpaná dávno předtím, než si chytne svou první vlnu. S tím se ale musíte smířit, počáteční vyčerpání a neúspěchy jsou u surfingu zcela přirozené. Abyste v moři mohli fungovat bez strachu a nedůvěry, musíte nejprve poznat a pochopit jeho zákonitosti. V samých začátcích je surfování určitým druhem zápasu mezi vámi a přírodou. Namísto maření energie při pádlování za přílivů či proti proudu se musíte naučit rozpoznat nejoptimálnější momenty přílivu k tomu, abyste si vychutnali svou první jízdu. Z neforemného a cizího elementu na vodní hladině se přeměníte v přirozenou součást moře.

A nějaká nejjednodušší rada?

Všem začátečníkům bych doporučila vydat se k oceánu s instruktorem v rámci surfových kurzů, nejlépe těch našich. Pro začátečníky, kteří neznají zákonitosti oceánu a vodních proudů, je lepší mít vedle sebe někoho, s kým se mohou poradit. Ušetříte tím čas i peníze, neboť se na nesmyslně krátkých prknech nebudete vrhat do nesmyslně velkých vln. Ze začátku je nutné jezdit na malých vlnách s dostatečným množstvím pěny, které se lámou na pískových plážích, vzít si na to velké, stabilní a dlouhé prkno, neustále konzultovat podmínky k surfování se zkušenějšími jezdci a být hodně trpěliví.V Čechách se můžete připravovat pravidelným plaváním a koukáním na surfařská videa. Když se mne po vítězství novináři ptali, kde jsem se na závod připravovala, tak jsem musela říct, že v Uherském Hradišti v bazénu. Jen namísto celkových plavek jsem vždycky plavala v surfařských bikinách.