Měla jsem obyčejné kraťasy a tričko na ramínkách. Neměla jsem důvod to považovat za nevhodné, když venku bylo okolo 30°C. V tu chvíli jsem si všimla, že před ní stojím bosá, ale ona si chodí po bytu v teniskách. Avšak to nebyl ten hlavní důvod. „Do školy nemůžeš chodit tak odhalená! Buď ráda, že nemusíš nosit školní tričko", tahle slova mě trochu šokovala.

Tady se do školy nesmí nosit nic nad kolena. Žádné krátké sukně, kraťasy, šaty … a trička? Žádný hluboký výstřih, špagátové ramínka, ani průsvitné materiály. Takže ve 30° jdeme do školy v dlouhých džínách a bavlněném tričku s krátkým rukávem.

Než úplně opustíme budovu, prodíráme se dvěma bezpečnostními dveřmi a jednou bránou. Bezpečnost především. To chápu. Avšak co mi vyrazí z obličeje všechen bezstarostný smích, je pohled na zbylou ulici. Každý druhý dům má buď vysoký ochranný betonový plot, nebo ostnatý drát. Když se s nechápavým pohledem otočím na Aurelii, vypadnou z ní jen čtyři slova: „ Není tu moc bezpečno. "

Po cestě nepotkáváme moc studentů. Velmi, velmi málo. Můžu dokonce říct, že jsme s Aurelií nepotkaly žádného bělocha. „ Kde jsou ostatní studenti, to jdeme tak brzy? " ptám se trochu znepokojivě. Kdybych nebyla tak nedočkavá a počkala ještě chvíli, zjistila bych to sama.

Procházíme poslední úzkou uličkou, hned za rohem je škola. Ulice je doslova poseta auty. Jsou úplně všude. Rodiče vozí své děti do školy autem. Někteří zaparkují a jdou s nimi i před bránu školy. Maximálně třetina studentů našeho lycea chodí pěšky. A to všichni bydlí nedaleko školy, málo kdo dojíždí z velké dálky. Takové případy studentů bydlí na internátu. Někdo by řekl, že je naprosto v pořádku doprovázet své děti do školy, ale tohle je střední škola, není to trochu moc?Na Martiniku má každý druhý dům buď vysoký ochranný betonový plot, nebo ostnatý drát. Bezpečnost nade vše.

Musím se na to zeptat. „ Tady se rodiče bojí o své děti, takže je vozí opravdu všude autem. Do školy, ze školy, do kroužku, kina, kavárny… Nikde nechodíme úplně sami. Je třeba být na pozoru. Nás nikdo vozit nemůže, maminka vstává do práce moc brzy, ale máme štěstí, protože naše cesta do školy je celkem bezpečná. Často se tu přepadává a krade. Pokud ukážeš nějaký odpor, můžou tě zranit."

Nebýt tohoto projektu, nikdy bych si neuvědomila, co všechno mám. Můžu se oblékat, jak chci. Chodit kam chci. Hlavně kdykoliv chci. Neuvědomovala jsem si, jakou svobodu mám a jaké možnosti to přináší. Martinik a Česká republika. Už teď mi přijdou, jakou dvě naprosto rozdílné společnosti. A to je teprve začátek.

Šestnáctiletá Sabina Presová se coby studentka Gymnázia Uherské Hradiště ve druhém ročníku rozhodla zúčastnit projektu Comenius, tedy recipročního výměnného pobytu na ostrově Martinik. Tam vyrazila spolu s dalšími třemi gymnazisty z Hradiště 9. ledna. Návrat je plánovaný na 11. dubna. Tříměsíční pobyt a veškeré finance zahrnující přepravu hradí evropské fondy. Stravu, ubytování a ostatní výdaje jdou na vrub hostitelské rodiny.
V projektu jde hlavně o poznání nové kultury, zlepšení jazykových znalostí a získání nových zkušeností do života. Hlavním kritériem pro výběr účastníků projektu byla znalost angličtiny a především jazyka, kterým se mluví na Martiniku – francouzštiny. Po napsání motivačního dopisu a splnění podmínky dobrého prospěchu se stala jednou ze čtyř studentů, kteří byli k cestě na Martinik vybráni, také Sabina Presová. A právě ona je autorkou seriálu reportů, jejichž prostřednictvím mohou čtenáři Slováckých novin každý pátek vnímat rub i líc všedního života na ostrově uprostřed Karibiku.

Autor: Sabina Presová