V Karibském moři, na Martiniku, není Česká republika tak úplně neznámým místem. Mnozí z nich ji již dokonce navštívili. Na druhou stranu, jsou tady i takoví experti, ze kterých se vám postaví vlasy.

Tak jsme si jednou povídali se spolužačkou. Zřejmě má velmi mylné představy o češtině. „ Máte to tady docela snadné, každý s vámi chce mluvit, procvičit si váš jazyk," vypadla z ní naprosto nesmyslná věta. „Jak to myslíš? Procvičit si náš rodný jazyk?" „ No ano, v dnešní době se učí anglicky každý druhý."

V jedné z prvních hodin francouzštiny jsme zjistili, že paní profesorka není nadšenec do historie. „ Jaký je váš původ?" slušně se zeptala. „ Jsme Češi." „ Ach ano, Československo. To znám moc dobře," řekla nám s nevinným úsměvem. „ To už tak není, rozdělili jsme se. Teď už jen Česko a Slovensko." „Páni… a k tomu došlo kdy?"

Při čekání na oběd jsme se zapovídali s očividně slabým žákem geografie. „ Z jaké země pocházíte?" „ Z České republiky." „ Dobře, dobře, holky z východu," vypadlo z něj s jiskrou v oku. „ Jaký východ? Vždyť to je srdce Evropy?!" bránila jsem. „ Ale prosím vás, vedle máte hned Rumunsko a Ukrajinu."

Tohle byli ti nejhorší z nejhorších. Ve školní knihovně nás však čekalo i malé překvapení, knížky od Václava Havla. Ve městě jsem si povídala s rodinným doktorem o Franzi Kafkovi. Na denním pořádku byl také Milan Kundera.

Místní obyvatelé se řídí pravidlem, i kdyby si měli doma dopřávat méně, musí mít dobré auto. Takže jsme měli možnost vidět poměrně pestrou přehlídku, ve které byla mnohdy zařazena i Škoda.

Po třech měsících, strávených na opačné straně zeměkoule, člověka dokáže zahřát u srdce myšlenka, že i na tak malinkém ostrůvku, který by se se svými 1 130km² čtyřikrát vešel do Zlínského kraje, jsou odkazy na naši zemi. S hrdostí můžu říct, že pocházím ze země, která svými činy předčila svou velikost.

S poznáním něčeho nového, se ještě více semkneme se starým. Objevíme v tom krásu, kterou ve shonu běžného života nevidíme. Začneme si více vážit toho, co známe. Ve známém víme, kudy jít, kde vedou stezky, čeho se vyhnout. V novém nás čeká dobrodružství a honba za něčím novým, ale musíme se pořád dívat pod nohy, kráčet opatrně, tiše, střídmě,… V ten moment, kdy už nechceme opatrně sledovat každičký krok, ale běžet a křičet, začneme vzpomínat, jaké to je být tam, kde je vše možné, známé. Jaké to je být doma.

I když jsem byla pryč jen čtvrt roku, cítím se o několik let starší. Jako bych vyrostla, ale vypadám pořád stejně, pomineme-li barvu kůže, která přeletěla několik odstínů barev. Jsem opravdu ráda za tuhle možnost. Jsem si více než jistá, že všechny zkušenosti, milé i nemilé, zůstanou ve mně zakořeněny ještě po dlouhou dobu. Pomohou mi pochopit svět, život jiných, jejich cíle a v čem vidí smysl života. Teď už je jen na mě, jak s tím vším vynaložím. Nechme se překvapit! Takže 11. dubna na shledanou doma, v České republice.

Autor: Sabina Presová