Ze všech přihlášených byl pořadateli vybrán k účasti mezi dalšími 15 zahraničními soubory z celého světa.

Moc jsme ocenili, že jsme byli pořadateli vybráni k účasti na festivalu mezi obrovskou konkurencí. Byla to pro nás velká výzva a jsem moc ráda, že jsme ji přijali. Naše obrovské obavy z tropických nemocí, vysoké vlhkosti, vysokých teplot a velkých vzdáleností se naštěstí nenaplnily. Vše jsme ve zdraví a s radostí zvládli a 8. července jsme se po 15denní cestě všichni v pořádku vrátili domů.

Naše cesta se skládala ze dvou částí, ta první byla na ostrov Jáva, kde jsme navštívili místní soubor v obci Dipowinatan. Dnes již naši přátelé ze souboru včele s panem Titem Marsito Merto, nám připravili nejen překrásné uvítání, ale i program našeho pobytu. Společný večer, byl protkán hudbou, tancem a přátelstvím (dokonce nastudovali dvě moravské písničky, které bravurně s námi zahráli a někteří i zazpívali). Tato část naší cesty byla časově velmi náročná, jednak vlivem našeho leteckého přesunu z Uherského Brodu do Prahy, přes Dubaj a Jakartu do Yogyakarty, ale také proto, že když už jsme byli na Jávě, chtěli jsme poznat z té nádherné krajiny co nejvíce. Vše jsme stihli a viděli i díky tomu, že nám čas organizoval pan Tito, který v České republice studoval a pak 35 let žil. Yogyakarta je centrem uměleckého a intelektuálního dění ostrova, je jeho duší. Navštívili jsme tam sultánský palác a batikovou dílnu, nenechali jsme si ujít představení starého indického eposu Ramayana, procházeli jsme se po vyhlášené nákupní třídě Malioboru. Pak jsme zavítali do nejrozsáhlejšího palácového komplexu na Jávě, hinduistického Prambananu, na planinu Dieng s kouřícími kalderami, barevným jezerem i ke stále aktivní sopce Gunug Merapi (Ohňová hora). Tento starovulkán je obrovským nebezpečím pro tisíce lidí žijících v okolí sopky. Tam jsme měli možnost vidět pozůstatky její ničivé síly, když k posledním erupcím došlo v říjnu 2010. Na závěr našeho pobytu na Jávě jsme nemohli vynechat návštěvu novodobého divu světa – chrámového komplexu mahájánového buddhismu – Borobuduru. Skládá se z šesti čtvercových teras završených třemi kruhovými terasami. Stavba je poseta 2672 reliéfními panely a 504 sochami Buddhy. Po takto naplněných čtyřech dnech jsme se rozloučili s přáteli a odlétli na ostrov Borneo, kterému se tam říká Kalimantan.

Na festivalu v okresním městě regentství Kutai – Tenggarogu, jsme byli velmi vlídně přijati, naše barva pleti i elegance a barevná čistota krojů byly pro diváky mimořádně atraktivní. Neustále jsme byli obklopováni místními obyvateli s žádostí o foto či jen o pohlazení. Bylo to vše nesmírně milé a příjemné.

Během festivalu jsme představili kompletní repertoár našeho souboru, tance a písně z Uherského Brodu, Dolního Němčí, Zálesí, Kopanic, Strání, Bystřice pod Lopeníkem, Korytné. Stále jsem ještě nepřestala obdivovat všechny členy souboru včetně muzikantů, za nadšení a srdce, se kterým vždy předváděli naše umění v mimořádně těžkých klimatických podmínkách (vlhkost a teplota), také za to sklízeli obrovský úspěch u diváků. V rámci festivalu se uskutečnila také oficiální i společenská setkání se sultánem oblasti Kutai a jeho rodinou, se sympatickou starostkou, regentem, jeden den byl věnován výsadbě zeleně, tak jsme i my malinko přispěli k záchraně tamního životního prostředí. Večery se nesly v duchu družebních večerů se zahraničními soubory z Egypta, Francie, Belgie, Tajwanu, Japonska, Jižní Koreje, Číny a dalších. Na zahajovacím ceremoniálu jsme se seznámili s králem ostrova Bali, který nás k nim pozval na další festival. Průvodkyní během celého festivalu nám byla krásná Rizki. V rámci jediného volného festivalového dne jsme zajeli do pralesa, kde nám pořadatelé připravili velké překvapení, které spočívalo v odvážné procházce po houpajících se liánových lávkách ve výšce 30 metrů nad zemí – chtělo to hodně odvahy. Projeli jsme se lodí po největší řece ostrova Mahakam. Když jsme odjížděli na letiště, se zrovna konal den házení draka do řeky spojený s oblíbeným poléváním se vodou. Náš autobus projel jen s několika mokrými kufry, ale motorkáři byli mokří úplně celí, ale šťastní. Život v Indonésii, v zemi plné nádherné přírody a památek, určitě není jednoduchý, (je tam vidět chudoba, mnohdy i špína, v řekách plave vše, někteří z řek pijí, kácí se pralesy pro vzácné dřevo bangkirai, neexistuje kanalizační systém, odpadové hospodářství, průměr lidského života je 46 let), ale když večer sedí před svými chatrčemi či domy a vykládají se sousedy, je vidět, že jsou šťastni. Naši cestu jsme uskutečnili za pomoci Města Uherský Brod, Zlínského kraje, Ministerstva kultury a našich stálých sponzorů. Všem za to děkujeme.

Autor: Ivana Sušilová