Mezi tyto osobnosti bezesporu patří etnograf, publicista a vědecký pracovník Josef Jančář, jehož život je spjat se Slováckem a tradicí lidového umění. Vystudoval národopis na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde byl členem Slováckého krúžku. V Uherském Brodě spoluzakládal Olšavu, pracoval ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti (v letech 196469 jako ředitel). V období normalizace byl odvolán, pracoval v přidružené výrobě JZD Lipov. V letech 199096 byl ředitelem Ústavu lidové kultury ve Strážnici. Napsal celou řadu odborných statí a publikací a byl prezidentem České národní sekce Mezinárodní organizace pořadatelů festivalů folkloru a lidového umění. Je držitelem Ceny města Uherské Hradiště za rok 2008. Ve stejném městě dnes také žije.

V kolika letech a při jaké příležitosti jste se poprvé setkal s folklorem?

Myslím, že na gymnáziu v Uherském Brodě, někdy v roce 1951.

Prozraďte, jak na vás tehdy setkání zapůsobilo?

Byl to pro mne, jako vesnického kluka, objev nového druhu zábavy. Jako mladý člen místního ochotnického divadla jsem folklorní vystoupení chápal jako zábavnější jevištní projev.

Kdy a jak jste se poprvé zapojil do folklorního dění ?

Už v septimě na gymnáziu jsem chodil do tamního folklorního souboru. V oktávě jsem se stal jedním z prvních členů souboru lidových písní a tanců Olšava, který vznikl při Závodním klubu Slováckých strojíren. Z podnětu Zdenky Jelínkové, známé sběratelky lidových tanců, jsem spolu s Janem Miroslavem Kristem a spolužákem Zdeňkem Kolaříkem začal zapisovat písničky od pamětníků v okolních obcích, jako například v Bystřici pod Lopeníkem, v Prakšicích nebo v rodném Těšově. To mě inspirovalo k tomu, že jsem se po maturitě přihlásil ke studiu národopisu na univerzitě v Brně.

Jak se díváte na rozvoj souborů lidových písní a tanců v druhé polovině 20. století? Nakolik jej ovlivnil ideologický tlak totalitního režimu?

Využívání lidových písní, tanců a zvyků k předvádění na veřejnosti má dlouhou tradici. Předvádění krojované svatby nebo dožínek bylo oblíbenou součástí sokolských šibřinek už v poslední čtvrtině 19. století. Organizace Sokola pořádaly v době první republiky národopisné slavnosti, jako byl například Slovácký rok v Uherském Hradišti v roce 1922 u příležitosti 50. výročí založení tamní sokolské jednoty. Celostátní noviny tehdy psaly, že Slovácký rok v Uherském Hradišti „byla velkolepá akademie, na níž se představilo Slovácko v plném svém bohatství krojovém, zpěvním a tanečním“. Ve městech tehdy vznikaly Slovácké krúžky a pořádaly se nejrůznější „národopisné“ slavnosti v slováckých městech, ale i v Brně a v Praze. Jednoduché předvádění vybraných písní, tanců a zvyků na nejrůznějších slavnostech v první polovině 20. století dostalo se vznikem městských souborů novou podobu. Slovácké krúžky byly po roce 1949 zrušeny a organizátory nově budované struktury zájmové umělecké činnosti se staly ve městech Domy osvěty, Závodní kluby ROH, ve školách ČSM a v obcích Osvětové besedy.

Jak to tedy tehdy vypadalo? Přineslo to i něco nového?

Novým prvkem se staly soutěže všech oborů zájmové umělecké činnosti. V oboru lidových písní a tanců to přispělo k novému vztahu k předvádění folklorních prvků na jevišti. Pro výraznější účinek byly třeba choreografické úpravy a s regionální růzností krojů se začal klást větší důraz na regionální styly hudebních a tanečních projevů. Tato činnost si vyžádala i soustavnější studium tištěných sbírek i snahy o získání informací u pamětníků. Snaha ideologů totalitního režimu o tvorbu „nových“ písní a angažovanost vystoupení neměla větší význam. A ten ideologický tlak neměl dlouhé trvání. Ukázalo se, že na lidové písně a tance minulosti nelze naroubovat nový obsah mohou sloužit jen jako inspirace pro tvorbu uměleckých pořadů.

Jaký význam měly a mají folklorní soubory a cimbálové muziky pro udržení tradičního bohatství lidových písní a tanců jednotlivých regionů ?

Po druhé světové válce došlo ke vzniku prvních souborů lidových písní a tanců, které se začaly nazývat folklorní. K prvním patřil Moravský soubor lidových písní a tanců v Brně, založený profesorem Vladimírem Úlehlou, autorem slavné knihy Živá píseň. Začaly se také pořádat novodobé národopisné slavnosti, z nichž největší zájem vzbudily v roce 1946 národopisné slavnosti ve Strážnici. Ty se po složitém organizačním i uměleckém vývoji staly od konce šedesátých let mezinárodním folklorním festivalem a výrazně ovlivnily činnost nových souborů lidových písní a tanců. Výrazným impulzem pro rozvoj nových folklorních souborů byla příprava první celostátní spartakiády, již na Strahově doplnilo vystoupení krojovaných skupin z celé republiky. Obdobné vystoupení bylo i na všesokolském sletě v roce 1907 v Praze. Pokusil jsem se zachytit proces tohoto vývoje v knize Strážnická ohlédnutí, vydané k padesátému výročí strážnického festivalu. K rozšíření folklorních souborů a k rozvoji lidových muzik, nejenom u nás, došlo zejména od osmdesátých let minulého století. Určitou úlohu sehrála i móda retro, která se projevila i zájmem o folklor.

Řekněte, jakou roli v tomto smyslu sehrály folklorní slavnosti a festivaly, případně odborné instituce, jako je Národní ústav lidové kultury Strážnice…

Úloha bývalých krúžků a novodobých folklorních souborů při zachování lidových písní, tanců a zvyků je nezastupitelná. Je třeba si uvědomit, že historie a proměny kultury a způsobu života vesnic se staly předmětem univerzitního studia. Na druhé straně lidové písně, tance a zvyky, zaznamenané v různých sbírkách, se staly předmětem osvětové péče. Zaznamenané prvky regionální kultury byly a jsou vědomě přijímány jako součást kulturního dědictví a zdroj inspirace pro jeho umělecké zpracování. V průběhu druhé poloviny dvacátého století poskytovaly pomoc těmto souborům různé odborné komise, zřizované při osvětových kulturních organizacích. I mnozí absolventi etnologie, pracující v regionálních muzeích, se stali i odbornými poradci souborů. Využívání prvků lidových tradic k zájmové umělecké činnosti nazýváme dnes folklorismem. Ten je předmětem zájmu osvěty, nikoliv etnologie. Novým prvkem v péči o zmíněné kulturní dědictví jsou návrhy UNESCO na identifikaci jeho prvků a na jejich dokumentaci. Odborným garantem těchto návrhů v České republice je Národní ústav lidové kultury ve Strážnici, který je zároveň pořadatelem jednoho z nejznámějších evropských folklorních festivalů.

Které soubory a cimbálové muziky jsou vám nejbližší ?

Nemám vyhraněně oblíbený folklorní soubor nebo muziku. Za důležitý fenomén dnešní postmoderní doby pokládám snahu uchovávat a v uměleckém podání předvádět regionální lidové písně, tance a zvyky jako příspěvek k pestřejšímu obsahu soudobé masové kultury bez ohledu na to, zda jde o slováckou cimbálku nebo chodskou dudáckou muziku. Jejich členové jsou většinou absolventi ZUŠ, konzervatoří a umí se svým výkonem zapsat do srdcí diváků.

Jak vidíte vývoj a směřování folklorismu v nejbližším období?

Myslím, že současný vývoj péče o tradice lidové kultury a jejich využívání k umělecké tvorbě je ustálený, zájem diváků na celém světě je nepochybně ovlivněn módou retro, která naznačuje potřebu jakéhosi novodobého návratu ke kořenům. Nejde ovšem o návraty do minulosti, nýbrž o žádoucí regionální kulturní aktivity. Desítky folklorních festivalů v celé Evropě jsou toho důkazem.

Autor: Miroslav Potyka