,Letos, už velmi zmožen nemocí, měl velikou touhu. Zahrát si třeba i naposled ještě jednou na Horňáckých slavnostech. Po padesáti letech. Myslím si, že to přání bylo silnější než zlá nemoc, proto se mu, bohudík, splnilo. Vrátil se naposled domů na Horňácko. Přestože žil v Uh. Hradišti, doma byl ve Velké.

Když se Kučerovi přestěhovali do Hradiště, měl zde muzikantské štěstí. Pod vedením Jaroslava Čecha se dostal mezi partu výborných muzikantů v Hradišťánku, potkává Luboše Svatoše, Juru Masaříka, Laďu Beránka a další. Později Petra Hrobaře, Jana Maděriče, Jožku Piláta, Pavla Marka, Karla Velga, hrát začínají i jeho mladší bratři Ivan a Svaťa. Dobrá škola, která pokračovala za studentských let chozením po svícách. Každý víkend jezdí ale na Horňácko. Ještě lepší škola! Primášuje zde s legendárním gajdošem, dědou J. Hrbáčem, často hraje s vynikajícím klarinetistou Tomášem Kohútem, vyhledává i osobité improvizace s J. Kubíkem-Filíkem a Kubíkem-Cigáněm.

Na chvíli se po absolvování hradišťského gymnázia objeví i ve vysokoškolské muzice v Olomouci. Jožka zde totiž jistý čas studoval Palackého univerzitu. Studoval nikterak nespěchaje. Muzika byla ale silnější než věda, vrací se zpět do Hradiště.

To už nasává nové zkušenosti u strýca Viléma Zahradníka, vyzrálého primáše ze Strání. Později po něm přebírá primášování Cimbálové muziky Viléma Zahradníka. Muzika postupně dosahuje mimořádné obliby zejména uváděním besed u cimbálu ještě v prostředí staré Reduty. S Miroslavem Horníčkem, Hrončekovci z Hriňovej, Horňáky. Neopakovatelná atmosféra, uragán lidové hudebnosti. Muzika, která se vyhrála pravidelným hraním na hotelu Morava, je na vrcholu. Dalším jeho trochu pozapomenutým počinem je cyklus „K pramenům“ ve Slovácké búdě. S Josefem Lebánkem, Horňáckou pětkou Jožky Peška, Vlastou Grycovou a její matkou Annou Končetíkovou, Dušanem Holým.

Kučera zvládl velmi dobře i obtížnou hru detvanských muzik. Vzpomínám si dobře, jak jsme přijeli plni dojmů z Detvy, přivezl jsem tenkrát natočené kazety živé podpolanské hudby. S Josefem nebyla tenkrát nejméně týden žádná zábava. Snad ani nespával. Hodiny a hodiny stál před magnetofonem a hrál s Hriňovjáky podle těch kazet. Pak vyšel z bytu a mohl jet klidně hrát na Detvu. To se také stalo, hrál s Hrončekovci i v Hriňovej.

Přestože nikdy neusiloval o přízeň médií a nebylo snadné ho přesvědčit k určitému drilu a kázni při natáčení, jeho hudba je zaznamenána na dvou gramodeskách. Je ji slyšet na projektu Mladého světa Vyšívané písničky a spolu s Hradišťanem na profilové desce Vlasta Grycová.

Pán Bůh nadělil Jožkovi nejen talent hudební, ale třeba i sportovní. Nadělil mu i některé rozporuplné vlastnosti, ale to už tak u lidí, kteří nejsou tuctoví, bývá. Mnohokrát jsem přemýšlel, v čem je síla Kučerova hraní. On přece nebyl žádný virtuos, nerad se podbízel, neměl rád vnější efekty. Jsou muzikanti technicky zdatnější, mají lepší a dražší housle, umí lépe komunikovat s posluchači, mají hbitější prsty. Pamatuji se na jeho setkání s virtuózním primášem Rinaldem Oláhem. Ten předváděl neskutečný gejzír tónů, ekvilibristiky, nevídané techniky. Jožka ho sledoval s nadhledem.

„Správný horňácký duvaj ale nezahraješ,“ pronesl někdy kolem půlnoci Jožka. A nezahrál. A Jožka vyučoval. Hrou i zpěvem se výrazně odlišoval od jiných muzikantů. Jeho zpěv byl podmanivý zejména v baladách. Sládečkovy koně, to sú, bože, koně, zabili Kučeru, když vozili hnoje. Horňácká balada v podání bratrů Kučerů, to byla jedinečná záležitost. Jeho hra se vyznačovala krásným tónem, často „mráz šel po zádoch“, jak pravil Majstr Jožena Kubík. V podání Jožky Kučery se lidová píseň stávala sdělením. Vyřizoval nám svojí hrou vzkazy minulých generací, cítíme, jaké byly jejich starosti, radosti, nálady, utrpení, jejich životní osudy. On totiž přes svého tatu, dědu, pradědu je měl kdesi hluboko uloženy, ale uměl je otevřít, možná intuitivně, prostřednictvím svých houslí. B. Martinů kdysi řekl: „Neznám nic silnějšího, než je moravská lidová píseň.“ Toto sdělení Josef Kučera naplňoval svojí hrou nejvyšší mírou.

My všichni, kteří jsme měli to štěstí sdílet s ním tuto pravdu, tušíme i jinou trpkou skutečnost. Už nikdy nebude tak, jako když hrával Jožka Kučera s muzikou Zahradníků.

Josef Kučera, horňácký primáš, zemřel 20. října 2007 v Uherském Hradišti.