Soubor Vlčnovjan mi při té příležitosti přichystal nádherné představení: vybral několik vyprávěnek a zinscenoval z nich pásmo, v němž zaznívalo slovo i hudba a nechyběl tanec. A protože jedna z těch vyprávěnek je o tom, jak vznikly na Slovácku kroje, zaplňovali scénu postupně nejen Vlčnovjané, ale i lidé z jiných národopisných oblastí – Dolňáci od Strážnice i z Kunovic, Podlužáci i Kopaničáři a tak dále.

Na scéně se odehrával kus barvitého lidového divadla – lidového námětem, ale kultivovaného a profesionálního vlastním provedením. Pod pořadem Vlčnovských vyprávěnek byly podepsány dvě ženy, vedoucí Vlčnovjanu Marta Kondrová a choreografka Jana Neničková. Má další slova budou patřit Janě, která už si je, bohužel, nikdy nepřečte.

Je to tak – míváme často mylný dojem, že lidé, kteří jsou skutečnými osobnostmi a jdou s námi nebo vedle nás kus cesty životem, že takoví lidé nejsou smrtelní a že tu s námi budou jednou provždycky. Vysokou kvalitu toho, co umějí, vnímáme tak samozřejmě, že s nimi o tom hovoříme jen zřídka, protože oni přece jiní než dobří nemohou být, a tak proč o tom klábosit.

Jana Neničková dobrá byla. A byla také plachá. Jen málokdy zavedla řeč sama o sobě. Vždy skromná a nenápadná byla kdesi za scénou a zdálo se mi, jako by sama vytvářela kolem sebe obranný val, přes který vpustila jen málokoho.

Folkloristé, byť si to připouštějí nebo ne, patří do skupiny exhibicionistů. Milují potlesk a předvádění. I Jana ráda stavěla na odiv to, co umí, ale neuměla – nebo snad ani nechtěla? – nahlas hlasitě vykřiknout svůj podpis.

Její choreografie – zdaleka nejen vlčnovských vyprávěnek, ale řady dalších náročných inscenací jako byla kupříkladu vlčnovská svatba – patřily k tomu nejlepšímu, s čím bylo lze se na folklorních scénách v posledních letech setkat. Uměla pracovat s lidmi, ale i s rekvizitou, oděvem, prostorem. A za pomoci toho všeho vytvářela živé obrazy, které snesly výtvarná měřítka.

Folklorní představení nemají jako ta divadelní možnost putovat z jedné štace na druhou. Zrodí se a zpravidla i umírají s místem své premiéry. Hlavně proto se mi zdá trápení a smrt šestačtyřicetileté Jany Neničkové nespravedlivá. Mělo ji potkat ještě mnohem víc pódií a mnohem větší scény, než byla ta vlčnovská.

A my, které opustila, ať už šlo o Vlčnovjany, Čechovce nebo přátele z buchlovického Folklorního studia, jsme přišli o možnost vyslovit to, co jsme jí měli říci již dávno: „Jano, moc jste nám pomohla a ukázala hodně krásy. Máme vás rádi.“

Dnes už můžeme říci jenom „Měli jsme vás rádi a budete nám chybět.“

Jiří Jilík