Tentokrát to byl sice takový „ušmudlanec“, ale platil, a to bylo hlavní. Samotná hra Slovácka, zvláště v první půli, však ani tentokrát fanoušky v ochozech příliš nenadchla. Po poločase to totiž vypadalo, že bezbrankový seriál bude opět pokračovat a mnozí přítomní diváci přemýšleli, zda by se sobotní večer nedal prožít někde jinde a lépe. Druhá půle však naštěstí byla o něčem jiném, a tak byli všichni rádi, že zůstali až do konce. Při tomto zápase jsem si vzpomněl na nedávné představení Slováckého divadla, na které jsem přizval i své známé z Prahy. A to jsem neudělal dobře. Představení mělo název Křídlo a byl to skutečný nářez. Myslím si, že spousta diváků, včetně nás, přemýšlela o tom, že v přestávce opustí tento stánek kultury. Ne že by herci hráli špatně, to se nedá říct, ale jsem přesvědčen o tom, že tato světová premiéra hry autorky Lenky Lagronové ve Slováckém divadle bude zároveň její světovou derniérou. Toto metaforické vidění reality spojené s niterním zkoumáním mezilidských vztahů, jak se psalo v prospektu, jsme nakonec zhlédli až do konce. Ne že bychom byli zvědaví, jestli se obraz hry nezlepší po přestávce jako v případě utkání Slovácka ze Sokolovem, to vskutku ne. On totiž režisér této hry zřejmě tušil reakce diváků, a tak raději žádnou přestávku neudělal. Proto mne tak napadlo, co kdyby se v případě některých nevydařených fotbalových utkání raději hrálo také jen na jeden poločas. Na Slovácku by to měl být určitě ten poločas druhý, neboť úvodních 45 minut se většinou hraje, jak trenéři rádi říkají, „na zabezpečenou obranu“ . Hráči míč posunují od šestnáctky k šestnáctce, gólmani si mohou v klidu odpočívat a divák jít na klobásku s pivem. Je to už takový slovácký folklór posledních zápasů.

Ten kdo chtěl proto o víkendu vidět hodně branek, výbornou hru a také navíc pohledná děvčata, ten si jistě nenechal ujít další mistrovský zápas fotbalistek 1.FC Slovácko. Jejich soupeřkami byly hráčky Jihlavy a diváci viděli celkem devět branek. Všechny pak skončily v síti hostujícího celku, když pět zásahů si na své konto připsala nejlepší kanonýrka ženské fotbalové ligy Zdeňka Skupinová. Mne však v tomto zápase nejvíce zaujala jiná hráčka, a to Nicol Sedláčková s číslem 3 na zádech. Ta totiž předvedla něco, co jsem v mužském fotbale už hodně dávno neviděl. Při jednom ze soubojů s obrannou Jihlavy se totiž míč ocitl v zámezí a obě rozhodčí (rozhodčí ženy), jak hlavní, tak i pomezní, ukázaly na rohový kop. Nicol se však na ně podívala, usmála se, a v pohodě řekla: „Né, né, je to odkop od branky, do zámezí jsem to poslala JÁ.“ Pánové, no dovedete si něco podobného představit v mužském fotbale? Já teda ne. Protože pokud by to některý z hráčů udělal, tak by si to ještě od svého trenéra pěkně slíznul. A takový je mužský fotbal.

Zajímavé střetnutí se ale hrálo také na Širůchu, teda vlastně Na Rybníčku ve Starém Městě. Tam se v pohárovém semifinále Okresního fotbalového svazu střetla domácí Jiskra Staré Město s celkem Nedakonic. Nebyl zde k vidění sice nijak oslnivý fotbal, i když branek padlo celkem šest, ale jak domácí fanoušci, tak i ti hostující se bavili velmi dobře. V ochozech byla totiž přátelská prvomájová nálada. Oba tábory povzbuzovaly své hráče a nebylo zde slyšel neslušných slov ani na hřišti ani v ochozech. Fotbal se zde hrál totiž hlavně pro radost. A tak by to mělo být vždy a všude.

Vojtěch Johaník