Vstaňte! Sedněte si! Seďte rovně! Hlaste se! – káže učitel. Co je komusi potom, jestli já, mladá, utvářející se bytost, sedím, stojím, sedím nakřivo anebo vykřikuji!
A to zdaleka není všechno. Dětem je ve škole dokonce vnucováno, jak mají psát. Proč bych musel psát: být, obyčej, bystrý a další vyjmenovaná slova s ypsilon, když se mi více líbí iota, tedy měkké i. Je to přece věc mého osobního rozhodnutí, mého citu, pro jakou formu pravopisu se rozhodnu. Za tichého souhlasu ministerstva školství je na žácích dokonce aplikován diktát. Již to slovo samo diktát! Je znakem nesvobody a totality. Zatímco mnichovský diktát byl již dávno odsouzen všemi státy Evropy a jeho hlavní protagonisté odsouzeni jak společností, tak dějinami, ve škole patří diktát stále k běžným metodám. Není pochyb o tom, že je tím porušována základní listina lidských práv a svobod. A jsou mezi námi lidé, často skryti pod pseudonymy, jako třeba nějaký Vsetínský, kteří toto násilí páchali na dětech celý život; místo, aby byli potrestáni, pobírají důchody a mnozí jsou dokonce oceňováni čestnými tituly.
Pro naši budoucnost jsou jen dvě cesty, žádná třetí neexistuje. Buď žijeme svobodně, nebo nám někdo diktuje! Nic mezi tím není. U nás pořád přetrvává příklon k diktátu, k totalitě. Škola svobody a tedy zítřka musí být zcela jiná.
K tomu je třeba
Zrušit povinnou školní docházku. Již samo slovo povinný nemá co dělat v současném slovníku.
Vyučovací hodina nemůže být omezena přestávkami a obráceně přestávka výukou. Každý žák si sám stanoví délku vyučovací hodiny a přestávky a svá rozhodnutí informativně sděluje vyučujícímu, který vede přehled, kdy který žák má právě vyučování a který přestávku. V době počítačů taková registrace nemůže být problém.
Rozvrh hodin si stanoví žák sám a vzdělává se pouze v předmětech, kterého baví a těší. Nutit žáka, aby se učil biologii, když je mu takový předmět nechutný, je akt stejného násilí, jako když ve Francii nutí dívky islámského náboženství, aby odložily pokrývky hlavy.
Již jen z tohoto úvodu vidíme, jak zaostalé je naše školství. A právě díky němu nejde ani naše společnost kupředu. Velkou vinu na tom mají sami učitelé, kteří jen s nechutí přiznávají občanské svobody svým žákům. Budeme-li chtít změnit školu, je třeba změnit i učitele. Jednou ze základních podmínek je, aby učitel sám byl co nejméně vzdělaný, nejlépe zcela negramotný analfabet. Vzdělaný učitel se dostává do střetu zájmů, protože má okamžitě tendenci sdělovat své zkušenosti a poznatky a tedy poučovat, diktovat! Diktát, tento rafinovaně zastřený akt násilí a nesvobody, musí zmizet z našich škol. Nejlepším učitelem je ten, který neví, proč a jak by se měli žáci vzdělávat. Jen tak je zaručena jeho naprostá neutralita.
Nové koncepci školství 3. tisíciletí musí napomoci i náš tisk. Pryč s korektory z redakcí našich novin. To oni pořád vnucují čtenářům pocit, že miláček s tvrdým, tedy mám na mysli substantivum miláček s ypsilon je napsáno špatně. Proč? Protože tak psala Němcová, Komenský? Už dost nostalgie. Myslím si, že právě Slovácký deník by mohl sehrát na tomto poli významnou roli. Přesto ale je na čase položit si otázku, k čemu je vlastně šéfredaktor, není-li i on nositelem onoho totalitního diktátu – o čem jak psát.
Vaše dosavadní cesta mne naplňuje mírným optimismem. Děkujy vám. To děkujy jsem napsal s tvrdým y a vypadá to docela dobře, nemyslíte?
Autor: JIŘÍ KACHNIČKA
Pozn. red.: Text je součástí silvestrovského vydání Slováckých novin a nezakládá se na pravdě