SLEDUJEME cestu Napříč Jižní Amerikou Miroslava Šlégla

Vedle absolutní vzdálenosti tak musím připočíst i výškové metry. Moje cesta vede peruánskými Andami, které jsou protkané spoustou dvou tisícových vrcholů či sedel, které několikrát denně zdolávám ať už hlemýždí rychlostí a s maximálním úsilím nahoru a nebo se svištěním větru kolem uší a očima na stopkách, dolů.

Nahoru – dolů je to obrazně řečeno i s Peruánci. Kopíruje to víceméně pocity, které jsem vám popisoval v předchozích dopisech.

První pocit po vjezdu na peruánské území hrozný, druhý pocit zase výborný. Možná se to pokusím nějak zkonkretizovat. Lidé, se kterými se potkávám mimo silnice, jsou velmi milí a příjemní. Za ty zhruba tři týdny jsem nepotřeboval ani jednou žádný hostel. Vždy se našlo nějaké místečko u dobrých lidí. Teď naposledy to bylo přímo za policejní stanicí ?.

Na druhou stranu zkušenosti ze silnic jsou úplně opačné. Především pro kamioňáky jsme my cyklisté odpadem. Na silnici si se mnou doslova pohrávají. Nejprve mě na plný plyn dojedou až za má záda, pak použijí klakson, po kterém si snad myslí, že slezu z kola a uvolním každému cestu. Volant používají až úplně na konec. Už jsem si na ten jejich styl zvykl, takže si z jejich neustálého troubení nedělám nervy. Když jsou na mé úrovni, tak dupnou na plyn a výsledkem je oblak černých zplodin z výfuků, které mi pod nosem nechávají jako dárek na rozloučenou. Zklamáním je pro mě tak trochu i příroda, od které jsem čekal přece jen trochu více. Nicméně zatím jsem na jihu Peru, tak nechci dělat ukvapené závěry. Sever Peru můře všechno změnit.

Čerstvý vzduch z Peru přeje čtenářům Deníku Mira Šlegl