SLEDUJEME cestu Napříč Jižní Amerikou Miroslava Šlégla

„Je to sice zajížďka, ale stojí za to. Podívej se na Ruta Olympica." A měl pravdu. Zpočátku čtyřicetikilo­metrové zajížďky šlo všechno hladce a pohodově, ale pak přišly osmnáctikilometrové serpentiny a hlavně noc za krkem, takže jsem nakonec ve čtyřech a půl tisících metrech nejprve ukuchtil klasického tuňáka s rýží a pak mokrý jako žába ulehl schoulený mezi keři do spacáku. V jednu v noci mě probudila světelná záře, která mě nejprve vyděsila, pak jsem však oněměl úžasem. Na průzračné černé klembě nebeské zářily hvězdy a celou tuto scenérii ozařoval úplněk, který byl příčinou mého probuzení. Ten pohled noční oblohy nad zasněženými šestitisícovými štíty bylo něco, co jsem ještě nepoznal a určitě to bude jeden z nejsilnějších zážitků mé cesty. Samozřejmě jsem nelenil a všechno řádně nafotil a až se dostanu k pořádnému „kompjutru", tak se s vámi rád o tento noční zážitek pod Jižním Křížem podělím.

Ráno po probuzení protírám oči a štípu se, zda noční panorama nebyl jen sen, protože na stan bubnují kapky deště a štíty jsou pochopitelně ukryté v kouřové cloně. Sedám tedy na skládačku a doslova padám do údolí čtyřicetikilo­metrovým sešupem, který je lemován soutěskami a prochází dlouhými tunely. V nich se potkávám opět s peruánskou realitou. Blázniví řidiči se řítí tmou tunelu a za sebou víří prach horské silničky, což pro mě znamená raději zastavit, protože kombinace tmy tunelu a zvířeného prachu činí tunel neprůjezdným a musím počkat, až prach sedne. Jsem opět nohama i kolama na zemi.

Z Peru zdraví čtenáře Deníku Mira Šlegl.