SLEDUJEME cestu Napříč Jižní Amerikou Miroslava Šlégla

Nicméně o tom podrobněji až někdy jindy. Čím více mířím na sever, což pod Jižním Křížem znamená, že se blížím do oblastí, kde chladnější jih střídá teplejší sever, tím více ubývá u mých nohou hord rozštěkaných a rozzuřených psů, jejichž jedinou snahou k naplnění svého cíle dne je, urvat si kus bílého masa z nohy toho, kdo se vymyká jejich běžným páníčkům. Štěkající psy nahrazují přejetí hadi na silnici a já si uvědomuji, že není daleko chvíle, kdy budu vděčen ohlašování blížícího se nebezpečí na několik desítek metrů štěkající chlupatou koulí, a na místo toho budu muset být neustále ve střehu před jemňoukým, v trávě neviditelným syčením, které se však kdykoliv může objevit u vašich nohou, vzepjat se a uštknout.

V minulých dopisech jsem si postěžoval na peruánské řidiče, nicméně na obyčejné Peruánce nemůžu říci půl slova. Až na pár ujetých výjimek jsou zatím nejlepší z celé cesty Hodní, kamarádští, komunikativní. Jejich komunikace začíná slovem, na které jsem ale už pomalu alergický a které moc nechápu. Ať už jde o malé mimino, které neumí říci ještě slovo mama, a nebo skoro stoletého indiána, který v bezzubých ústech žmoulá nějaký zelený list. Oba takoví Peruánci dokáží naprosto dokonale a srozumitelně vyslovit slovo: GRINGO! Všichni od batolat po stoleté babičky pasoucí krávy křičí GRINGO! Různé tóny, různé hloubky hlasu… Umí přátelské GRINGO i bojové GRINGO. Všude na téměř deseti tisících kilometrech cesty se mě ptali na jméno. Tady ne. Tady „es mi hombre GRINGO". Už si tak nějak na to zvykám, ale projet zapomenutou vesničkou uprostřed ničeho, je ve znamení odhánění uštěkaných psů a mávání na pozdrav všude tam, odkud se ozývá GRINGOO, GRINGOO.

Z Peru zdraví čtenáře Deníku Mira Gringo Šlegl.