SLEDUJEME cestu Napříč Jižní Amerikou Miroslava Šlégla

Denně strávím v sedle osm hodin a minimálně sto padesát kilometrů v nohou krajinou, kde obr kopec střídá obr kopec. Přestože jsem svoji skládačku vybavil králem všech sedel luxusním, koženým panem Brooksem, zřejmě mu má minimální váha příliš nevyhovuje a mému zakončení zad se nehodlá poddat. Pochopitelně, že se s tím koncová část páteře nehodlá smířit a docela výrazně protestuje ať už celkem hlasitou bolestí a nebo krvavými mozoly. Opět se obrátím ke svým slováckým cyklokolegům: Asi si umíte představit úlevu po celodenním martýriu v sedle, když doslova spadnu z kola do stanu a zavřu nad sebou zip svého spacáku. Už se těším, až dorazím do Huarazu, kde chci dát odpočinek svému tělu i kolu.

Stav mého tachometru se rychle blíží hranici devíti tisíc kilometrů, což přeloženo do čísel charitativního konta činí díky mým kamarádům, charitodárcům 135.000,– Kč, což je určitě krásná suma. Jen nevím, jestli pro ně budu mít dobrou zprávu. Na metě devět tisíc kilometrů jsem měl být mnohem výše na sever, takže mám obavy, že plánovaných dvanáct tisíc kilometrů výrazně překročím a prohnu se já na šlapátkách skládačky a „prohnou" se i oni s peněženkou v ruce . Snad tím ale uděláme radost lidem, na které byl osud příliš přísný.

Mimochodem, když jsem dnešek věnoval mé zadní partii, obrátím se na vás s dotazem a prosbou o odpověď. Nevíte někdo, zda-li panuje nějaká přímá úměra mezi nadmořskou výškou a prouděním, biologických, živočišných větrů? Můj dojem je, že čím jsem výše, tím jich ze mě jde více . Na vaše odpovědi se těším na svém facebooku Skládačkový extrém a nebo na webu www.skladackovy-extrem.cz.

Čerstvý vítr z Peru přeje čtenářům Deníku Mira Šlegl