Tehdy ještě netušili, že jí otřesou o druhém listopadovém pátku teroristické útoky. Na strojích, které jedou nejvyšší rychlostí kolem padesáti kilometrů v hodině, vyrazili z Huštěnovic přes Lipno do rakouských Tyrol, Bavorsko, německý Legoland, Štrasburg, slavný Verdun, aby šestý den od startu zaparkovali pod Eiffelovou věží v Paříži. Projet na malých a slabých pionýrech Českou republiku, které u našich lidí vyvolávají nostalgické vzpomínky, vždyť kdo na nich jako mladý kluk nezačínal jezdit, to se dá pochopit. Ale „odskočit" si na nich do Paříže…

Kdy jste se rozhodli, že si vyjedete do Paříže, města kultury, krásy, slávy, romantiky, smyslnosti, zábavy, historie a samozřejmě módy?

Petr: Ta myšlenka se zrodila v prosinci 2014.

Martin: Mně to bylo prostě oznámeno někdy začátkem letošního roku. Zdálo se mi to jako skvělý nápad. Jaké je to vlastně šílenství, to jsem si uvědomil až den před výjezdem. S Jirkou jsme plánovali cestu na východní Ukrajinu, ale současná politická situace v té zemi nás přivedla na myšlenku vydat se spíš na opačnou stranu Evropy.

Přiměla vás proměnit sen o návštěva Paříže ve skutečnosti láska k pionýrům nebo něco jiného?

Jiří: Láska k pionýrům. Na kole bych do Francie určitě nejel.

Martin: Byla to také touha po dobrodružství a po tom, dokázat něco, co se nepodaří jen tak každému.

Petr: Jako automechanik jsem byl zvědavý, co vlastně ty pionýry dokážou.

Kolik roků mají vaše „stroje"? A jak dlouho na nich jezdíte?

Martin: Můj pionýr byl původně typ 20 a byl vyrobený v roce 1968. Na pionýrech a motorkách jezdím asi od patnácti let.

Jiří: Prvního pionýra jsem si kupoval ve třinácti letech, byl to typ 555. Dal jsem za něj tenkrát tři stovky. Můj současný pionýr spatřil světlo světa před pětačtyřiceti lety. Stejně starý stroj má Petr. Ten na něm jezdí od svých patnácti let.

Věřili jste těm svým pionýrům, že dojedou do Francie a zpět do Česka?

Jiří, Martin i Petr: Kdybychom jim nevěřili, tak bychom do Francie nejeli.

Než jste se vydali do Francie, byli jste na pionýrech někde v zahraničí? Nechali jste si je před cestou do Paříže seřizovat v některém odborné servisu?

Petr: Minulý rok jsme byli v rakouské Vídni. Ve stejné sestavě, v jaké jsme letos zamířili do Paříže. Měli jsme ale doprovod na moderním skútru. Generálku motorů jsme provedli v garáži. Pionýry jsme měli kompletně rozebrané, všechny potřebné náhradní součástky jsme nakoupili nové.

Martin: Na ty naše malé motocykly už snad servisy ani nejsou. Člověk si je musí umět seřídit svépomocí, jinak by na nich daleko nedojel.

Jaké náhradní díly jste si k těm vašim strojům sbalili na desetidenní cestu do Paříže a zpět?

Jiří: Byl to seznam na celou stránku A4. Můj batoh s náhradními díly vážil dvacet kilo.

Martin: Vezli jsme všechno, co se mohlo na pionýrech pokazit, některé díly i ve vícero kusech. Každý z nás měl s sebou například náhradní válec s pístem. Počítali jsme s tím, že co si s sebou nevezmeme, to se zrovna pokazí.

Jaké osobní věci jste s sebou vezli?

Jiří: Spacáky, karimatky, hygienické potřeby, stan, konzervy a letní oblečení. Nepočítali jsme se zimou, která nás uprostřed léta potká.

Martin: Taky jsme si samozřejmě vezli s sebou slivovici. Tu moji jsem ztratil hned první den, pravděpodobně někde před Brnem. Byl jí celý litr. To nás bolelo ještě po návratu domů.

Měli jste jistě předem přesně naplánovanou trasu, po níž jste do Paříže měli jet. Nebylo potřeba provést při cestě nějakou korekci?

Jiří: Jeli jsme podle orientační trasy a řídili jsme se hlavně směrovými cedulemi. Z velkých měst nás dostávala navigace, kterou jsme měli s sebou.

Martin: Projeli jsme celou Českou republiku, to bych chtěl zdůraznit. Když se nás v cizině ptali, odkud jedeme, řekli jsme sice Czech republic, ale oni neměli ani tušení, že jsme vyjeli z úplného východu země. Projeli jsme kousek Rakouska, Německa a pak už přišla Francie. Zpáteční cesta byla velmi podobná.

Měli jste na cestě problémy s motorkami?

Martin: Asi nejzávažnější závadou byl zadřený píst na mém stroji, což způsobil ucpaný výfuk. Pak jsem měl ještě defekt na zadním kole.

Jiří: Já měl na pionýru dvakrát vytahaný řetěz, zničené zadní řetězové kolo, prasklé plynové lanko, třikrát mně pukla žárovka v zadním světle. Aby toho nebylo málo, tak vadná byla i startovací cívka.

Petr: Musel jsem vyměnit dvě zapalovací svíčky a také vytahaný řetěz. Ten náhradní byl o deset centimetrů delší, takže jej bylo potřeba zkrátit. Zajeli jsme do autoservisu ve francouzském Sarrebourgu, kde řetěz za pět minut zkrátili. Vzali si za to deset euro.

Která část trasy byla nejobtížnější?

Jiří: V Paříži byla hodně obtížná dopravní situace. Byla tam spousta semaforů, třeba i deset metrů od sebe a svítila na nich velice často červená.

Martin: První den ve Francii jsme se potýkali s důsledky stávky zemědělců, kteří zablokovali dálnice před Paříží. Dlouhé kolony kamionů na okreskách jsme tak museli projíždět za velmi složitých situací.

Petr: Předposlední den byl hodně náročný, bylo zima, pršelo, ostatně jako po většinu dní našeho putování. Ten den jsme najeli nejvíc kilometrů, přes čtyři stovky. Projeli jsme z poloviny Německo, Rakousko až do Českých Budějovic.

Z nich už byla cesta domů v pohodě?

Petr: Když jsme ráno vyjížděli z Českých Budějovic, byla velmi hustá mlha, kterou jsme se prokousávali asi dvě a půl hodiny. Po výjezdu z ní se vyjasnilo a cesta se tak naplnila optimismem, že ji zdárně dokončíme.

Martin: Pak se ale vyskytla Jirkovi závada. Ve Slavkově u Brna jsme se na dlouho zasekli, než jsme problém odstranili.

Jiří: Říkal jsem, že i kdyby se pionýr úplně rozsypal před cedulí Huštěnovice, tak musím motor třeba rozpůlit, opravit a dojet do vesnice. Cestu prostě na něm bezezbytku dokončit.

Na co z té vaší dobrodružné cesty nejraději vzpomínáte?

Petr: Na pohled, který jsme přímo od Eiffelovky poslali Karlu Matušovi.

Martin: Na Eiffelovku, na Němce, kteří na nás nechápavě hleděli a hlavně na jednoho strýce, kterého jsme potkali na poslední německé benzince při cestě domů. Ten nás s nevšedním zájmem zpovídal a dal nám deset euro na pivo. Ono to v té Paříži bylo tak, že nás nejprve přímo od Eiffelovky slušně vykázal policista, protože tam nesmíme parkovat. Vysvětlil nám, kde je vyhrazené místo pro motocykly. Tak jsme jeli na druhou stranu, kde jsme se přímo na silnici fotili, mám dojem, že to bylo dokonce na zákazu stání. Proto jsou fotky pořízené velice narychlo a proti slunci. Obávali jsme se, aby to napodruhé nebylo už s pokutou od policistů. Prostě jsme se rychle vyfotili a ujížděli pryč.

Jiří: Vzpomínáme na to, jaké pozornosti jsme se těšili na těch našich strojích nejen v zahraničí, ale i v českých městech.

Jak jste se v Rakousku, Německu a ve Francii domlouvali?

Petr: Jak se dalo, rukama i nohama. (Smích.)

Martin: Snažili jsme se domlouvat anglicky, ale většina Němců a Francouzů jakoby anglicky vůbec neuměla. Spíš mi to přišlo, že se anglicky bavit nechtějí. Asi jsou moc hrdí na tu svoji mateřštinu.

Kdo vás očekával doma? Rodiče, přítelkyně či kamarádi?

Jiří: Přivítal nás uvítací výbor složený z rodiny, sousedů a známých. Druhý den po příjezdu nás pak slavnostně přijal u obecního úřadu huštěnovický starosta Aleš Richtr. Přivítali nás také v huštěnovické kavárně.

Martin: Mě v jalubské kavárně přivítali její štamgasti a hlavně kamarádky Adélka s Markétkou.

Kolik kilometrů do Paříže a zpět jste za těch deset dnů ujeli?

Jiří: Téměř tři tisíce. Denně v rozmezí od 250 do 420 kilometrů. Těch 420 kilometrů bylo z Donauwörthu do Českých Budějovic a jeli jsme je deset a půl hodiny.

Kam zamíříte na pionýrech příští rok?

Petr: Po této cestě do Francie jsou stroje ve velmi špatných stavech, takže je potřeba je nejdříve opravit a pak můžeme přemýšlet, kam pojedeme.

Martin: K moři. Letadlem.