Více nám o něm pověděl houslista, zpěvák, hudební skladatel a také umělecký vedoucí Hradišťanu Jiří Pavlica. Staroslověnskými velkomoravskými texty se inspiruje už leta. Na Velehradě letos při té příležitosti převzal od České biskupské konference z rukou kardinála Mons. Dominika Duky Řád sv. Cyrila a Metoděje (pozn. jedná se o velmi vzácnou a prestižní záležitost, obdržel jej např. herec Radovan Lukavský nebo operní pěvec Richard Novák). A před pár dny Jiří Pavlica v Senátu přebíral medaili za přínos v oblasti kultury.

Koncert nese název BRÁNA POUTNÍKŮ… Kdo stál u jeho zrodu?

Koncert vznikl z iniciativy Filharmonie Bohuslava Martinů. Někdy před rokem a půl jsem byl osloven panem ředitelem Josefem Němým, který přišel s myšlenkou uspořádat koncert zlínské filharmonie u příležitosti mých šedesátin. Z počátku jsem byl velmi zdrženlivý, protože narozeniny a jubilea moc neslavím, ale pak jsem si uvědomil, že je to vlastně velká pocta a s návrhem jsem souhlasil.

Jak vznikal program koncertu a kdo se na něm podílí?

Koncert bude mít dvě části. V první zazní oratorium Brána poutníků, které také dalo celému koncertu název. Je to skladba z oblasti vážné hudby a je inspirována odkazem svatého Vojtěcha. Hudbu jsem psal na texty česko-polské básnířky Renaty Putzlacher a středověkého legendisty Bruna z Querfurtu. Původně tato skladba vznikla pro mezinárodní orchestr a sbor Europera, který je sestaven z mladých umělců z Německa, Polska a České republiky, kde mělo oratorium také své národní premiéry. V Uherském Hradišti zazní v podání Filharmonie Bohuslava Martinů, pěveckého sboru Žerotín z Olomouce a sólový part zazpívá sólista opery Národního divadla v Praze Roman Janál. Druhou část programu pak tvoří suita Chvění – jedná se o nejrůznější hudební dialogy, k jejichž názvu mě inspiroval nádherný verš Vladimíra Holana „…co je bez chvění, není pevné". Zde přibude k filharmonii Hradišťan, s nímž jsem jako autor a interpret přece jen spojován více než s autorstvím hudby vážné, a společně předneseme ukázky z repertoáru Hradišťanu. A na úplný závěr jsme zařadili skladby, které jsme s filharmonií a Romanem Janálem hráli a zpívali v loňském roce na prestižním koncertu u příležitosti zahájení Cyrilometodějského roku v bazilice Santa Maria Maggiore v Římě.

Jakou konkrétní vazbu na program mají právě sv. Cyril a Metoděj, jimž je koncert věnován?

Především ve druhé části koncertu zazní zhudebněné staroslověnské velkomoravské texty, stejně jako další ukázky připomínající odkaz sv. Cyrila a Metoděje, včetně nové písně Věrozvěstové, která měla v tomto symfonickém obsazení premiéru na letošním Koncertu lidí dobré vůle na Velehradě.

Není to zřejmě váš první a jediný společný projekt se zlínskou filharmonií…

To rozhodně ne. S šéfdirigentem Stanislavem Vavřínkem, rodákem z Hluku, jsme v kontaktu celá léta. Zároveň bych ani nespočítal, kolik koncertů s nejrůznějšími orchestry už bylo. Jen letos nás jich čeká, kromě Brány poutníků v Uherském Hradišti (a o den dříve 10. října ve Zlíně v Kongresovém centru), ještě několik – 4. prosince to bude ve Smetanově síni Obecního domu v Praze společný koncert se symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, 20. prosince koncert v Ostravě s Janáčkovou filharmonií a 23. prosince vánoční koncert ve Dvořákově síni v pražském Rudolfinu opět s Filharmonií Bohuslava Martinů, to vše pod taktovkou Stanislava Vavřínka.

Když poslouchám ten výčet – stíháte vůbec ještě vystupovat samostatně jen s Hradišťanem?

Ale samozřejmě. Je to až sto třicet koncertů za rok. A bývalo jich ještě víc. Ale musíme mít čas také na své rodiny a já potřebuji čas na psaní. Přesto, ten zájem fanoušků je potěšující. Ačkoliv se naše společnost nachází v jisté krizi a v jakémsi útlumu, my jsme úbytek nezaznamenali, máme svůj stabilní okruh příznivců po celé republice a to nás samozřejmě těší. Možná přinášíme lidem něco, co v dnešní době potřebují…

Vraťme se k filharmonii. Rád propojuješ hudební žánry – má pro tebe spojení Hradišťanu se zlínskou Filharmonií Bohuslava Martinů nějaký specifický zvuk?

Je to vzájemné obohacení v mnoha směrech – repertoárové, zvukové, interpretační … Je to neustálý kontakt a dialog dvou různých žánrů, různého nástrojového obsazení a interpretačních stylů a zvyklostí. Každé vybočení ze stereotypu je dobré a při vědomí toho, že základním principem dialogu je umění naslouchat jeden druhému, takovou spolupráci považuji za oboustranně prospěšnou a osvěžující. A v neposlední řadě je to také dobrý „obchodní" artikl, který spojí příznivce filharmonie a příznivce Hradišťanu. A k nim přibude okruh zvědavců, kteří čekají, co z toho spojení vlastně vzejde.

Koncert Brána poutníků není prvním projektem k oslavám příchodu věrozvěstů, na němž ses letos podílel…

Není. A zcela upřímně, měl jsem na začátku trochu strach, aby Cyrila a Metoděje nebylo až příliš a toto krásné téma nebylo zdevalvováno. Proto jsem ani nechtěl k 1150. výročí jejich příchodu nic nového tvořit, protože Velké Moravě a staroslověnským textům se věnuji už více než dvacet let – první Velkomoravský chorál jsem napsal v roce 1991. Pak ale přišla nabídka k realizaci CD, k napsání hudby k filmu Petra Nikolajeva, následovaly koncerty na Velehradě, ve Strážnici, na Sadské výšině v Uherském Hradišti… Musel jsem velmi pečlivě jako na lékárenských vážkách měřit, do čeho jít a na čem stavět. Pracovně nejnáročnější byla hudba ke čtyřdílnému televiznímu filmu Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů, věnoval jsem jí celou první polovinu roku. A tomuto úkolu ještě není konec, protože z celého materiálu se nyní sestříhá distribuční celovečerní film a k tomu bude také třeba patřičně upravit hudbu.

Velkomoravský chorál jsi napsal před třiadvaceti lety… Jak tě vůbec napadlo zhudebnit nejstarší dochované staroslověnské tex­ty?

Nápady někdy přicházejí samy, ale člověk nikdy neví, který z nich je ten pravý. A ten nápad inspirovat se staroslověnskými texty mi přišel dost nosný. Žijeme v místech, kudy skutečně kráčely dějiny, chodíme po místech, kde bylo centrum Velké Moravy a působili zde svatí Cyril a Metoděj. A proti nim jsme tu my, lidé 21. století, se všemi znalostmi a obrovskými možnostmi dalších poznání, až se zdá, že jsme středobodem vesmíru. Ale co po naší generaci zůstane? Když se člověk podívá proti proudu času, zjistí, že ty nejzákladnější otázky života a lidského bytí měli naši předkové moudře a přirozeně zvládnuty, myslím, že lépe než my.

Co tě na Cyrilu a Metodějovi tolik fascinovalo? A podle čeho jsi poznal, jak jejich odkaz správně hudebně uchopit?

Byli vzdělaní a moudří, a museli být také velmi tvůrčí a tvořiví, když překonali tolik překážek a vytvořili takové dílo. A měli neskonalou víru… A kromě toho museli být také velmi odvážní, když se rozhodli vydat na takovou cestu z Byzance až kamsi na sever na Velkou Moravu. Putovali přes území, o nichž neměli tušení, kdo tam žije, jaké jsou tam zvyklosti apod. Pro mě to bylo velké dobrodružství vytvořit si představu velkomoravského chorálu, představu, jak asi mohli Velkomoravané zpívat… Čím dál jde člověk do historie, tím méně má hmatatelných dokladů o tom, jak to asi mohlo být, a tvůrčí proces se tak víc a víc odehrává v rovině osobní imaginace. Ale staroslověnské texty jsou moudré, krásné a inspirativní.

Co sis z těch prastarých textů odnesl ty sám?

Např. v „Obhajobě Filosofa Konstantina", jíž Konstantin na synodě roku 868 obhájil staroslověnštinu jako další liturgický jazyk, se píše: „Cožpak nepadá déšť od Boha na všechny stejně? Cožpak nesvítí slunce na všechny stejně?" To je pravda, která stále platí, to je klíč k toleranci. Chceme-li tu šťastně a spokojeně žít, musíme se respektovat a tolerovat. Důležité ovšem je, aby to takto chápali všichni. Neboť každý fanatismus, ať je zprava nebo zleva, zdola či shora, z východu nebo ze západu, je špatný a netolerantní.

Nadcházející koncert není jen o oslavách Cyrila a Metoděje, ale také o tvém jubileu… Jak ty sám své šedesátiny vnímáš?

Rád bych je vnímal prostě jako číslovku. Navíc, mám až příliš mnoho plánů, které mi nedovolují si šedesátiny připouštět. Vlastně mě tak trochu v mých plánech vyrušují a brzdí. Chtěl jsem, abychom letos v říjnu a listopadu natočili novou desku Hradišťanu. Vzhledem k okolnostem ji dokončíme až po novém roce. Ano, šedesát je jen číslovka, ale tím nechci tvrdit, že člověku tu a tam na mysl nepřijdou úvahy, že všechno má svůj čas. A tak, když už snáze nahlédnu na druhý břeh života, pečlivěji si vybírám, co je důležité a jak a čím chci trávit své dny. Naštěstí jsem v pozici, že nemusím dělat to, co nechci.

Čekala jsem, že pro všechny poetické myšlenky, tóny a nápady, je věk tím posledním, čím by ses zabýval…

Mládí nebo stáří není o věku. Je to o pocitu. Nerad se ohlížím za tím, co jsem udělal. Vždycky se raději dívám po tom, co ještě udělat mám. To mě drží v jistém rytmu a tempu. O nadcházejících šedesátinách opravdu nijak moc nepřemýšlím. To spíše okolí má potřebu mi to připomínat.

Přesto, s každými narozeninami souvisí přání… Máš nějaké?

Já nic nechci. Nebo naopak. Chci toho strašně moc – abychom já a všichni moji blízcí byli zdraví.

Autor: Adéla Kotková