Expozice představuje objektivem autora několik životních okruhů v životě člověka na vesnici. S počátkem roku je spojen masopust, období od Tří králů do Popeleční středy, které je od nepaměti časem svateb, zabijaček a bujarých zábav. Tomuto tématu autor věnuje mimořádnou pozornost. Masopustní veselí s obchůzkami fašankových masek vrcholí ostatky (škarky, fašanky), jak se nazývají poslední tři dny před Popeleční středou.

Rozšiřuje se pochovávání basy

Mezi nejstarší projevy masopustních obchůzek řadíme archaické mečové tance. Na Uherskobrodsku se uchovaly pouze ve třech obcích: v Komni, Bystřici pod Lopeníkem a ve Strání. Od druhé poloviny 20. století se o půlnoci před Popeleční středou hojně rozšiřuje takzvané pochovávání basy neboli parodie vykreslující prohřešky vesnického společenství a jejich představitelů.

Velikonoce jsou nejdelšími a nejradostnějšími svátky výročního cyklu. Jejich slavnostní ráz vyplýval především z jejich situování v jarním období. Jsou svátkem pohyblivým, pozůstatkem roku řízeného současně sluncem (slunovrat) a měsícem (úplněk) jako prastarý svátek vážící se k prvnímu jarnímu úplňku. Toto období úzce souvisí se zahájením některých zemědělských prací. Ve spojení s památkou smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista jsou nejvýznamnějšími svátky křesťanů.

K nejzávažnějším jarním obyčejům patřilo vynášení mařeny, zosobněné smrti, nemoci, zimy a všeho starého. Dodnes si obyčej uchoval specifickou podobu s odpolední obchůzkou v obcích Veletiny a Lhotka. Jarní figurína smrti má na Uherskobrodsku i mužskou podobu. K obchůzce se pojí staré obřadní texty, po skončení obchůzky je symbol smrti upálen na hranici nebo utopen. S vynášením smrti souvisí na Uhersko-brodsku obchůzka s jarním stromkem, létečkem, která symbolicky představovala přinesení jara, nového života do vesnice.

K významným velikonočním obyčejům náleželo také hrkání. Mladíci považovali hrkání za velkou čest a používali výhradně dřevěné zvukové hrkací nástroje, s nimiž zvučili po obcích od Velikonoční středy do Bílé soboty.

Svatodušní svátky, lidově zvané letice nebo rozálie (podle růží pozn. aut.), nemají pevné místo v kalendáři a světí se padesát dnů po Velikonocích. O letnicích se v souvislosti s prvním výhonem dobytka na pastvu uplatňovalo vejce, původně jako obřadní symbol k obkroužení stáda, později jako potravina, kterou dostávali pastýři spolu s kusem špeku a dnem volna od hospodáře. Období letnic je časem konání Božího těla, procesí spojených s prosbou a díkůvzdáním za úrodu, časem poutí. K nejdůležitějším a dnes nejznámějším letničním obyčejům patří jízda králů. V královských slavnostech se snoubí rozličné vlivy, které mají své kořeny v různých dobách. Byl to čas vhodný pro volbu nového mladého krále spojený se zvykem volit, hlédat, hledat či honit krála, jezdit po králoch, chodit s královničkama. Dnešní podoba jízdy králů může být jen malým zlomkem zapomenutých kultů, můžeme v nich hledat zbytky starých iniciačních obřadů, jimiž byli chlapci přijímáni mezi muže, můžeme v nich spatřovat soutěžení chlapců na pastvě jako svatodušní zábavu mládenců na koních. Za krále jsou voleni mladí chlapci ve věku 10 až 13 let, kteří se představují v doprovodu pobočníků, takzvaných pážat, celé jízdy a vyvolávačů. K nejrozšířenějším a nejokázalejším obyčejům na Moravě řadíme hody, které patří k hlavním posklizňovým slavnostem. Jsou situovány převážně do podzimního období a staly se oslavou polních prací a dobře sklizené úrody. Představovaly vyvrcholení zemědělského roku i celého kalendáře. Posvěcení chrámu se stalo základem pojmenování posvícení, jehož synonymem jsou na Slovácku hody. Smyslem posvícenských hodů se stala křesťanská slavnost na počest posvěcení chrámu jako výroční svátek. Dodnes vychází z tradice a obsahuje obvykle závazné prvky, například stavění máje, zvaní na hody, cestu pro stárky, povolení hodů starostou, společnou mši, jež provází množství obřadních artefaktů: atributy stárků a stárek právo a podprávo, věnec, vínek, zeleň, kroj a znaky stárků, stárek a chasy na oděvu i další průvodní jevy hodů vození berana, kradení či mlácení káčera, maskování.

Pavel Popelka neopomíjí ve svém bádání ani období adventu a Vánoc, z nichž sám považuje za nejpozoruhodnější zvyky východní Moravy mikulášské obchůzky, jejichž náplní je i obdarovávání dětí, a stále patří k hlavním a živým zvykům adventního období. Jejich podoba, jak dokládají snímky, se různí, ve většině vesnic děti obdarovává postava Mikuláše, kterého následuje skupina nadpozemských postav, andělé a čerti, žid či smrt. Téměř karnevalový charakter mají obchůzky ve Žlutavě a osobité masky je možné vidět v Karolíně.

Atmosféra snímků s hlubokou vypovídající hodnotou je obohacena vybranými atributy výročního a rodinného cyklu ze sbírek Slováckého muzea v Uherském Hradišti. Výstava bude doplněna promítáním historických a současných dokumentů výročního a rodinného zvykosloví z našeho regionu.

Zájem o obyčeje pochází z 19. století

Systematický zájem o výroční obyčeje můžeme sledovat od druhé poloviny 19. století. Díky tradicím jsou dodnes předávány různé projevy původního způsobu života. Mnohé již zanikly, avšak v rámci lokálního společenství jsou uchovávány jejich zlomky či prvky, na straně druhé lidé vždy přijímali nové projevy, které vycházely v plynutí času z překrývání kulturních jevů konkrétního období. Obyčeje provázející roční cyklus byly a zůstávají součástí společenského a kulturního života. Východní Morava je dodnes živou folklorní oblastí. Uvedený cyklus fotografií dokumentuje obyčeje a slavnosti provázející průběh roku. K živým obyčejům patří především masopusty, obyčeje spojené s Velikonocemi, letniční obyčej jízdy králů, hody a zvyky spjaté s Vánocemi. K novodobým slavnostem, ale už trvale zakotveným v kalendáři, patří mimo jiné kosecké slavnosti a vaření povidel.

Autor: Romana Habartová