Diváci se bavili od prvního do posledního okamžiku talkshow Všechnopartička, jež je variací na televizní pořad Všechnopárty. Dvojice klub zcela vyprodala, pořadatelé museli přinést dokonce další židličky.

Do jaké míry si svá vystoupení připravujete? Je to čistá improvizace?

To je tak trochu naše tajemství. Řekl bych, že je to tak půl napůl. Celé to vzniká improvizovaně a tím, že to děláme častěji a častěji, tak si tam pořád něco přidáváme, takže z toho vzniká takový pevný tvar. Dotazy na konci jsou samozřejmě vždy autentické.

Překvapil vás nebo zaskočil nějaký dotaz diváka více než jiné?

Já jsem ten, který dotazy čte. Když je tam nějaký nepříjemný, tak ho prostě nepřečtu, ale to se prakticky téměř nestává. Za poslední čtvrtrok si vybavuji pouze jeden. Ostatní lidé by se mohli pak za toho tazatele i stydět a zkazilo by to náladu. Já nejsem povinen číst všechny, jen ty, které jsou pozitivní a na které je nějaká odpověď, aby nálada nezvadla. Možná nějaký jeden dva se objeví, jako například kolik za to máte, ale to já nečtu.

Zkoušíte si na někom, zda jsou vaše scénky vtipné?

Ne, nezkoušíme. Konkrétně toto představení jsme nehráli samozřejmě poprvé, to už má několikátou reprízu. Kdybychom to ale měli pokaždé měnit, tak se z toho nejspíš zblázníme. Přirozeně, že ta kostra je pořád stejná. Toto představení vzniklo vlastně z nouze, protože pořadatelé na místě, kde jsme měli vystupovat, neměli technické podmínky pro nějaké naše dekorace, a tak jsme začali na pódiu jen tak z patra vyprávět. Nakonec se to zažilo jako regulérní vystoupení, které lidi chtějí a mají o něj zájem. Tak už asi druhým rokem takhle hrajeme.

Je časem jednodušší vymyslet vtipnou situaci nebo scénku?

U těch scének je to o to složitější, že jsme nikdy neměli možnost si je na někom vyzkoušet. Když to srovnám například s pořadem Šimka a Soboty, oni byli členy divadla a než šli do televize se scénkou, tak si ji mohli třeba desetkrát zahrát a vyzkoušet si ji. My jsme nikdy takovou šanci neměli. My jsme ji napsali, naučili se ji a museli jsme jít hrát a věřit, že se lidé budou smát.

Když jdete na jeviště se špatnou náladou, máte něco, co vás dokáže takzvaně nakopnout?

Samotný ten pocit, že předstoupíte před plný sál. To samo o sobě je dostatečné nakopnutí, protože podvědomě víte, že ty lidi nemůžete zarmoutit, nemůžete je zbytečně zatěžovat vlastními problémy. I když člověk nějaké třeba má, tak v tu chvíli to diváka nezajímá. Proč by měl být spoluúčasten nějakých našich problémů. Tomu se říká profesionalita, v té chvíli to člověk musí hodit za hlavu, ať je to, co je to.