Z desítek svých rolí nejraději vzpomíná na Antonia Salieriho z představení Amadeus, za kterého získal v roce 2002 Slováckého Oskara, cenu kritiky Největší z pierotů a širší nominaci na Cenu Thálie.

Vystudoval jste železniční průmyslovku, jak jste se dostal k herectví?

Měl jsem v životě dvě lásky, jedna byla železnice a druhá divadlo. Když se nás v osmé třídě ptali, kam bychom chtěli jít dál, suverénně jsem si nahlásil konzervatoř. Učitelka mě ale varovala, že tam se nedostanu, a předem to všichni zavrhli. Nastala tedy druhá varianta. Vypravil jsem se s tátou do České Třebové na obhlídku školy. Chtěl jsem dělat výpravčího. A tak jsem studoval železniční průmyslovku. Pořád mi to ale nedalo, takže jsem začal navštěvovat ochotnické divadlo v České Třebové. Dokonce jsem vyhrál nějaké soutěže v recitaci. Alexandr Gregar, který vedl ochotníky mi říkal, jestli nechci zkusit talentovky na konzervatoř. Byl první, kdo mě v herectví podpořil a dodal mi odvahu. Doma jsem podporu moc neměl.

Rodiče z vás nechtěli mít herce?

Jsem divadelník z tatínkovy strany, protože on byl významný ochotník, kterého chtěli angažovat do Východočeského divadla v Pardubicích. Byl ale hodně pro rodinu a tenkrát panoval mýtus, že být hercem znamenalo žít bez rodiny. Děda režíroval ochotnické divadlo a babička v něm napovídala. Takže tatínek mně v podstatě fandil, ale když jsem začal dělat průmyslovku, chtěl, abych dostudoval. Ve třeťáku jsem to zkusil na konzervatoř. U zkoušek seděla Klára Jerneková a říkala mi, že jsem sice moc šikovný, ale pro tuto školu příliš starý. Poradila mi, abych dodělal školu a pak to zkusil na DAMU. Dvakrát jsem to zkoušel, jenže tam byly takové ty kolonky členství KSČ otce do roku 1969 a po roce 1969, takže v mém nepřijetí sehrály i politické důvody.

Potom jste začal pracovat u železnice nebo vyhrálo divadlo?

Nastoupil jsem jako kulisák do Východočeského divadla Pardubice. Tam shodou okolností přišel herec, který se přes Český Těšín a Olomouc dostal do Pardubic. Sdělil mi, že kolega z Těšína onemocněl před premiérou a že potřebují okamžitý záskok. Tak jsem se tam rozjel. Udělal jsem talentové zkoušky a hned mě angažovali jako eléva. U něj je zkušební doba rok, já jsem se jim ale tak osvědčil, že asi po dvou měsících mi dali hereckou smlouvu. Po dvou letech působení v Těšíně mě Igor Stránský koupil do Hradiště.

Takže jste se nedostal do Hradiště z vlastní iniciativy?

Ne, pan ředitel si mě vyloženě vyžádal a vybral. Dával v Hradišti dohromady nový divadelní soubor. Původně jsem sem nechtěl. V Těšíně se mi líbilo, začínal jsem, takže pro mě bylo všechno nové, překvapivé. Vyšlapal jsem si to sám. Nějaká velká kariéra nebo přestupy pro mě byla španělská vesnice. Chtěl jsem dělat hlavně divadlo a to jsem měl i v Těšíně. Přemluvil mě kolega – kamarád, který mi řekl, že už v Hradišti byl a že je tam dobře. Domluvili jsme se, že tam půjdeme spolu. On si to na poslední chvíli rozmyslel, ale já když už něco řeknu, tak to platí. Šel jsem tedy bez něj.

Když se vrátím na začátek, jak dlouho jste dělal kulisáka?

Hned po maturitě jsem utekl k divadlu. Mezi tím byla vojna, takže asi půl roku před a dva roky po.

Vystudovaný obor jste tedy nikdy nevykonával?

No, na brigádách jsem dělal „štiplístka", přivydělával jsem si tak. Moc jsem se ale nevyspal, protože v noci jsme přijeli ze zájezdu, a já jsem šel na dvě hodiny na nocležnu a potom vezl vlak do Prahy a zpátky a odtud hned na zkoušku. Vyloženě výpravčího jsem ale nedělal.

Dala vám funkce kulisáka něco pro hereckou kariéru?

Stoprocentně. Já bych zavedl povinnost projít si před povoláním herce obor inspicienta nebo kulisáka, aby měli nastupující herci k těmto profesím úctu. Aby věděli, že když jdu okolo, nesmím se dotknout šály, opony, jak se chovat k dekoracím nebo rekvizitám. Myslím si, že je velké plus, že jsem si to prošel.

Byl jste typ člověka, který baví třídu a tím pádem tak trochu předurčený k profesi herce?

Byl jsem bavič třídy. Kdekoli se něco šustlo, tam jsem musel recitovat nebo něco přečíst do školního rozhlasu. I díky tomu jsem školu prolezl. Láska k železnici byla velká, ale učení mě moc nebavilo. Učitelé vždycky říkali: Takhle vynikajícího recitátora přece nemůžeme nechat propadnout! (smích) Takže já jsem vlastně prošel díky mé angažovanosti.

Jak dlouho působíte ve Slováckém divadle? Co se za tu dobu u divadla změnilo?

Je to 24 let, od roku 1991. Sice říkám, že divadlo je o dvou kůrkách všude stejné, ale vždycky záleží, s kým ho děláte. Pro herce je podle mě nejdůležitější pracovat stále s novými režiséry, aby neustrnul a nepoužíval stále stejné výrazové prostředky. Každý režisér má jiné nároky a chce něco jiného. Postupně jsme si my, jako soubor, prosadili, aby tu byli hostující režiséři. To se posunulo, to tu nebylo, když jsem přišel. Díky tomu, že tady začali pracovat takové kapacity jako je Jan Antonín Pitínský, zažívám i posun náročnosti diváka. Doslova jsme si ho vychovali. Můžeme si dovolit hry jako je Mein Faust nebo teď v poslední době Svatbu, to jsou přece jen náročné kusy a u dnešních diváků projdou, tenkrát by to neprošlo, asi by nás vypískali.

Takže publikum je podle vás postupem divadelně vzdělanější?

Konkrétně na Moravě nebo na Slovácku je ta vzdělanost dána. To už bylo, když jsem sem přišel, bylo tady takové divadelnější podhoubí. Jsou tu chytří a vzdělaní lidé, takže jsme to v nich jen rozvinuli. Je to velmi kulturní kraj. Určitě i díky folklóru a vztahu k tradicím. Když to srovnám s Těšínem, tam herec pro lidi nic neznamenal. Tady když jdu po ulici, zastavují mě, zdraví, posílají dopisy, e-maily… Hned reagují, jak se jim představení líbilo.

Když si máte vybrat roli, jste spíš pro komediální rovinu nebo vážnou?

Mám rád, když je to pestré, ode všeho trochu. Akorát čím jsem starší, tím víc se bojím muzikálů, protože když má člověk výpadek v činohře, může to říct jinými slovy, hudba na vás nepočká. Paradoxně čím víc mám zkušeností, tím víc se bojím na jeviště, protože člověk si za ta léta vybudoval pocit zodpovědnosti vůči publiku, aby nezklamal, a to je nesmírně zavazující a někdy i skličující v tom, že člověk na jeviště chodí s obavami.

Opadne z vás nervozita po úvodních minutách?

Ano, to je za chvíli pryč. Ten den je ale hrozný, když od rána myslíte na to, že máte večer povinnost. Samozřejmě ale záleží na velikosti úkolu. Mně už v tomto věku vyhovují malé a střední role, ale rád si zahraju i něco většího. Na druhé straně když z toho člověk vypadne, nahodit ten řemen zpět je náročnější. Je lepší, když to člověk udržuje a střídá se to.

Stalo se vám někdy, že se vám smíchali texty různých rolí?

To ne. Já jsem v tomto poctivý, každou roli si před představením zopakuju, takže se do ní dostanu. Některé pohybové věci, aranžmá, zejména v muzikálech se mi ale občas popletou.

Kde se učíte role?

Většinou doma, v obýváku nebo na terase, hlavně u televize. Mám teorii, že se mi to takto dostane víc do podvědomí. Vyhovuje mi nějaká muzika nebo film, ‚nacpu' si to hlouběji do hlavy. Když je naprosté ticho, je to takové povrchové a snadněji vám potom na jevišti vypadne text.

Na kterou z vašich rolí rád vzpomínáte?

Asi by se čekalo, že řeknu Cyrano de Bergerac, protože to je často vysněná role, ale pro mě je to sice silný a nezapomenutelný příběh, ale protože mám nesmírně rád vážnou hudbu, tak mě asi nejvíc ze všeho oslovil Salieri v Amadeovi. Tam se skloubila činohra s klasikou. Možná mělo vliv i to, že se tam setkala skvělá parta lidí. Když jsme měli po veřejné generálce a šli jsme na oběd, ani se nám nechtělo domů. Velice rád na to vzpomínám.

Taková obligátní otázka, máte vysněnou roli?

Nikdy jsem žádnou vysněnou roli neměl. Snad to je i tím, jak jsem se spontánně dostal k divadlu. Žádná škola mě na dráhu nepřipravovala, nikdo ve mně nebudoval herecké ego. Velice rád přijmu jakýkoliv úkol. Vždycky se nechám mile rád překvapit.

Tím jak stárnete, určitě se mění typy rolí, mění se i charaktery?

Rozhodně jsem rád, že mám za sebou milovníky, teď se mi stává, že hraju tatínky, třeba Tomáši Šulajovi nebo Kláře Vojtkové. Na divadle je právě pěkná pestrost toho žánru, že si člověk projde od pohádkových Honzů, přes milovníky až k tatínkům a časem i dědečkům. Je spousta pěkných rolí pro každou věkovou kategorii. Člověk by neměl litovat, že stárne, zvlášť u divadla jsou i tyto úlohy zajímavé. Můžu říct, že se těším na ty moudré dědečky. Když si člověk něco prožije, ne že by měl tendenci poučovat, ale předávat svoje zkušenosti takovou nenásilnou formou mladším.

Studujete své postavy i na skutečných osobách?

Kdyby taková role přišla, tak samozřejmě. Myslím si, že v divadle je nevýhodné, dávat hercům role podle jejich typu. Je dobré vybavit je do dalšího hereckého života i protiúkoly. Několik takových protiúkolů jsem už dostal, konkrétně ve Svatbě jsem hrál tatínka – absolutního alkoholika, ale byl jsem v mládí rebel, mám z čeho čerpat. (smích) Myslím, že jsem žil velice naplno a jsem i dobrý pozorovatel. Rád studuju lidské typy, dobrá na to byla i vojna, tam co člověk to nějaký charakter, bavilo mě lidi sledovat. Když jsem přišel do Těšína, chodil jsem do hornické hospody, to byl jeden týpek vedle druhého.

Po vašich zkušenostech je pro vás velký rozdíl hrát pro děti a dospělé?

Když jsme teď dohráli odpolední představení Studny světců, nesmírně mě potěšilo, jak sou tady děti divadelní a kulturní. Pěstuje se to v nich. Jsem Východočech a tam jsem toto nezažíval, proto jsem rád, že jsem tu našel druhý domov, srdečně je mi to tu bližší. A to i na základě toho, že vidím, že i děti se vyvinuly. Když jsem sem nastupoval, stalo se, že po nás stříleli skobičkami, ale to už dneska absolutně není. Děti jsou daleko pozornější. Práce na jevišti je vždy souhra diváka s hercem. Dospělí na vás reagují, ‚vedou' vás, to děti nedělají, o to je to těžší si udržet úroveň toho, jak herec roli nazkoušel. Nemůžu chtít po mladém divákovi, aby reagoval stejně, některé věci ani nemůže pochopit.

Diváci vás viděli i v televizi. Jaká to byla zkušenost?

Vždycky si vás musí někdo vybrat, což funguje prostřednictvím castingových agentur. Kdybych byl typ na kameru a měl možnost v televizi víc pracovat, nebránil bych se, je to určitě jiný typ herectví. Je to především velice dobrá zkušenost. Někdy se to dá skloubit i s prací na jevišti, na malé scéně. Jsem rád, že jsem měl možnost vyzkoušet si to, stejně jako práci v rozhlase. Všechno, co má herec možnost vyzkoušet, měl by brát, je to pro jeho práci přínos.

Slovácké divadlo hraje i o prázdninách, považujete to za jeho plus nebo minus?

Při představení je úplně jiná atmosféra. Když jsme hráli na Buchlově třeba Fanfána Tulipána, vyšel tam daleko líp než v divadle. I diváci jsou lépe naladění, prázdninově. Líp se hraje. Je to příjemné zpestření léta.

Máte kromě železnice a divadla i jiné koníčky?

Jsem šťastný, že se můj nejmilejší koníček stal mou profesí, ale po představení člověk potřebuje vypnout, odreagovat se. Rád si vyčistím hlavu při plavání, na kole, ale v poslední době chodím spíš na velmi dlouhé procházky do lesa. Je to úžasný ventil. Přes léto se pak mým největším koníčkem stává moje chaloupka v Chřibech pod Buchlovem. Je na ní stále co vylepšovat a krášlit. Proto se vždycky těším na prázdniny, že se v tom svém budování a velebení posunu zase o kousek dál.