V jeho stínu pokorně, se srdcem otevřeným pomoravní krajině, jen kousek od Bezděkova stavení, tvořil další zajímavý umělec, Josef Pšurný. Oba dva již jsou, jak se říká, na pravdě Boží, ale zůstalo po nich jejich dílo; lidové výjevy Bezděkovy ani Pšurného krajiny kolem Moravy neztratily nic ze svého emotivního náboje, kterým okouzlovaly své ctitele.

Zdeněk Hudeček, v „jejich době“ nejmladší z trojice, dnes však již sedmdesátník, tehdy teprve získával malířské zkušenosti. Člověku se nechce ani věřit, že mu bylo v lednu letošního roku sedmdesát. A rozhodně jeho věk nepozná ten, kdo se zastaví nad jeho obrazy, neboť ony mají stále mladistvý ráz. Je to jistě tím, že je malíř naplňuje svojí představou krásy a lásky, že sveřepě lpí na těchto hodnotách ve světě trhu stále více relativizovaných. Jeho obrazy, to jsou především metafory, básně v obrazech, silné a vzrušující ve své barevnosti, důvěryhodné svými všelidskými tématy.

Zdeněk Hudeček šel jinou cestou než předešlí dva umělci. Zůstal věrný snu a fantazii, když se vydával hledat krásu jako odlesk reálného světa kolem nás. Jeho štětec ji dokáže najít a rozehrát jednou v tlumených, jindy naopak v barevně výrazných polohách. Jeho obrazy připomínají lyrické básně. Není v nich obsaženo nic rušivého, zneklidňujícího, každý tah štětcem zdůrazňuje soulad a harmonii. Je kolem nás strašně moc balastu a špíny. Hudeček však zůstává čistým srdcem svého kraje. A tak to, že „krása neumírá“, je zásluhou i tohoto skromného uherskoostrožského umělce.

Jiří Jilík