Neslaví žádné kulaté životní jubileum (narozen 1945), ale přesto si 9. května připomene výročí takřka stejně významné: před padesáti lety poprvé vystoupil na veřejnosti s cimbálovou muzikou Olšava. Stalo se tak na Mírových slavnostech v Uherském Hradišti v tehdejším amfiteátru ve Smetanových sadech (v místě, kde nyní stojí kino Hvězda).

Zahájil tak půlstoletí umělecké činnosti, která jednak ovlivnila jeho životní cesty, jednak se stala neodmyslitelnou součástí kulturního života nejen jihovýchodní Moravy. A proto mu věnujeme dnešní Folklorní ozvěny. „Bylo mi čtrnáct, končil jsem základní školu a Olšavě tehdy chyběli muzikanti, část byla na vojně. Tak mě primáš Mirek Procházka povolal, celou sobotu jsem se u nich učil program, dokonce tam přespal, a v Hradišti jsem si s Olšavou poprvé zahrál, jako kontráš…“ O dvanáct let později Luboš Málek primášské žezlo v Olšavě převzal.

Co tomu ovšem předcházelo… Luboš se narodil v Korytné, ve zpěvném kraji i v rodině s muzikantskými kořeny. Maminka byla výborná zpěvačka, tatínek zase skvěle tancoval, pradědeček hrál na gajdy a housle, děda výborně zpíval. Malý Lubošek se začal učit hrát na housle v osmi letech u pana učitele dr. Stivara, významné osobnosti nejen v oblasti kultury. Později jezdil do hudební školy v Uherském Brodě (housle, klarinet). Vystudoval strojní průmyslovku v Uherském Brodě a na vojně v Michalovcích založil cimbálovku, pokračoval v brněnském souboru Jánošík (později Ondráš). Po vojně nastoupil do Slováckých strojíren a v Olšavě hrál na různých postech, především na housle a klarinet. Hodně se naučil od cimbalisty a upravovatele Horymíra Sušila a začal i zpívat. Projevil se i jako výborný organizátor, když už jako primáš připravil v roce 1971 setkání moravských primášů, sólistů a zpěváků (např. Jaroslav V. Staněk, Martin Hrbáč, Slávek Volavý, Jarmila Šuláková, Věra Domincová, Dušan Holý a Luboš Holý, František Okénka a další). Podobných programů, premiér Olšavy, slováckých večerů a dalších akcí připravil v dalších letech nespočet. A „naskakovaly“ i další aktivity – stal se kmenovým sólistou Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů (natočil asi 120 titulů), třikrát se stal laureátem mezinárodní soutěže Prix de music Bratislava, s Olšavou vydal dvacítku zvukových nosičů, nahrával v rozhlase, účinkoval v televizi. Spolu s Horymírem Sušilem upravili pro soubor kolem tří set písní (každý zhruba polovinu), aranžoval i pro BROLN a OL'UN. Hrál a zpíval s dalšími kapelami – bratislavský OL'UN, Hradišťan, CM Jaroslava Čecha, Kašava, Horňácká muzika Martina Hrbáče, kapely Jožky Severina a Jiřího Janouška. Stál u zrodu Klubu Štěpánů, což je volné sdružení přátel folkloru a vína, které se již téměř třicet let schází jednou za rok mezi Štěpánem a Silvestrem a čítá přes tři sta členů. Luboš je permanentním starostou (výkonným!). A ve výčtu aktivit bychom pochopitelně mohli pokračovat.

K folkloru vedl i své dcery Jitku (1973) a Taťánu (1977). Obě zůstaly věrné Olšavě i muzice, Jitka je tajemnicí Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze, uvádí pořady České televize (např. Pražské jaro), Táňa učí na hudební škole a je řadu let jednou z vokalistek Karla Gotta a Heleny Vondráčkové.

V současné době zastává Luboš Málek v Olšavě funkce uměleckého vedoucího souboru a primáše muziky. Muzika před pár roky prošla „rekonstrukcí“, je stabilizovaná, doprovází i seniorský soubor OLDŠAVA. Funguje i kapela Mladá Olšava. A Luboš, jak sám říká, pomalu a průběžně předává vedoucí funkce – řízení zkoušek, organizaci vystoupení atd. Na rok 2010 připravuje s kapelou nové album. Pro folklor v Uh.Brodě (a vůbec) udělal za 50 let mnoho a myslím si, že jeho práce ani zdaleka nebyla doceněna – ono se to totiž často bere jako „že ho to baví“. Baví ho to, pochopitelně, ale málokdo si dovede představit, co vše se za nablýskaným vystoupením folklorního souboru či cimbálovky skrývá. A kolik jich za padesát let bylo! U nás i v zahraničí. Určitě by při této příležitosti Luboš Málek volně odcitoval slova horňácké legendy Joženy Kubíka: „Ten folklor je věc dobrá, mosí byt k tomu aj dobré víno, aj l'udé – čas sa najde vždycky…“

Miroslav Potyka