Represe tehdejší vlády vůči studentům proto zažil na vlastní kůži. Stál také v Brně na náměstí Svobody, kde se konaly pokojné demonstrace studentů.

„Vzpomínám si, jak náměstí zatarasily kordony policistů a jejich transportéry, abychom nemohli nikam utéct. Ústřední výbor Komunistické strany Československa tehdy naštěstí z obavy o vlastní existenci nepoužil násilí, a tak vodní děla i pistole policistů zůstaly němé,“ vzpomíná Pukovec.

V počátku sametové revoluce mnoho lidí ani netušilo, k jak významným událostem se schyluje. Roman Pukovec jako student tehdy pomáhal převážet z Brna informativní letáky do Uherského Hradiště. „Ty jsem předával tehdejším hercům Slováckého divadla, aby je mohli číst nic netušícím obyvatelům Uherského Hradiště na náměstí,“ vzpomíná Pukovec.

Ve Slováckém divadle se tehdy ze sdružení občanů vytvořilo Občanské fórum. Umělci byli totiž v té době první, kdo se k protestům studentů připojil. Také v Uherském Hradišti patřili divadelníci k prvním štábům pro komunikaci mezi studenty a veřejností. Jedni z řady tehdejších představitelů občanského sdružení byli i herci Ladislav Kolář nebo současný ředitel Slováckého divadla Igor Stránský.

„Některé letáky, které jsem z Brna přivezl, jsem v Hradišti na náměstí četl i já sám. Pamatuji si na lidi, kteří s námi sympatizovali, ale i na ty, co s obavami vzpomínali na podobnou situaci v roce 1968,“ zamýšlí se Pukovec.

Zpočátku o převážení letáků, jako nosičů informací z Prahy do dalších měst v republice, policisté nevěděli. Jakmile však dostali rozkaz studenty kontrolovat, jednali podle Pukovce mnohdy tvrdě a násilně.

„Ve škole nás varovali, ať si dáváme pozor. Studenty, které policisté chytili s letáky, odvezli za město, zmlátili je a sebrali jim občanky,“ popisuje Pukovec. On sám zažil situaci, kdy příslušníci Sboru národní bezpečnosti (SNB) zastavili autobus před Buchlovicemi a prohledávali zavazadla i oblečení všech cestujících. „My jsme letáky schovávali buď mezi výkresy do tubusu nebo přímo do sedadel v autobuse,“ prozrazuje Pukovec s tím, že je díky tomu policisté ne vždy odhalili.

Vzpomíná také na to, jak si s ostatními studenty na důkaz solidarity připínali na límec trikolory. „Zažil jsem i situaci, kdy nám je někteří starší lidé strhávali, když jsme je oslovili na ulici. Nechtěli od nás nabízené letáky s informacemi a nadávali nám, že máme radši sedět ve škole a ne demonstrovat,“ doplňuje s úsměvem.