Hned jsem utíkal do kutilských potřeb pro novodurovou trubku a učil se foukat,“ vzpomíná na své začátky mladý hudebník.

Didgeridoo je jedním z nejstarších dechových nástrojů na světě. Zkameněliny těchto vydlabaných eukalyptových větví jsou i padesát tisíc let staré. Původní uživatelé didgerida, australští Aboridžinci, jej využívali k obřadním účelům. „Nikdy nehrálo sólově, zpívaly se při něm duchovní písně. Každý nástroj je originální, má vlastní barvu zvuku a odlišný tónový rozsah,“ vysvětluje se zájmem Pilnaj, který právě připravuje vydání svého prvního CD.

Hudebník při svých vystoupeních hraje vlastní skladby, které jsou z půlky tvořené momentální improvizací. „Podávám se silám, které vznikají mezi mnou, nástrojem a poslouchajícíma. Vše se pak slije v jednu velkou kupu energie. Dostávám se do rytmu písně, čímž odříkávám své myšlenky,“ popisuje Pilnaj. To potvrdil i při pátečním koncertu, kdy chodil mezi posluchači a nakloněn s didgeridem těsně před jejich tvářemi jim našeptával svá poselství.

Pilnaj nehraje pouze na australskou foukačku, je multiinstrumentalistou. „Při cestování Indií jsem studoval u jednoho tamního mistra hru na indické perkuse, což byla velmi dobrá rytmická průprava na didgeridoo. Přiučil jsem se také něco o indickém vokálu, který mi pomáhá z didgerida vyloudit další škálu nových zvuků,“ tvrdí hudebník. Své koncerty zpestří i fujarou.

„Také u ní se totiž dá použít cyklický dech, to znamená nádech a výdech zároveň. Člověk si díky fujaře tradičním slovanským způsobem užije její krásnou melodiku. Je vlastně založená na stejné pointě jako didgeridoo, jen vychází z našich kořenů,“ uzavírá srovnáním Pilnaj.

Michael Lapčík