První díl seriálu si můžete přečíst po rozkliknutí ZDE

Důstojnická strohost doslova vyzařuje z postavy, jejíž levá ruka je opřena v bok a pravá o okraj stolu. Chybí jenom uniforma. Tu František ze Schullernů, neboť tak zní jméno tohoto muže, odložil teprve nedávno, když opustil armádu. Byl totiž lékárníkem rakouské armády, který se jednoho dne rozhodl, že již bylo dost vojenského kočovného života a že je čas se usadit a založit rodinu. Rozhodoval se mezi Hradištěm a Brodem; co převážilo jeho zájem k Hradišti, přesně nevíme, není však vyloučeno, že se mu zalíbil dům, který se barokní přestavbou stal výrazným architektonickým prvkem hlavního náměstí. Lékárna, která v něm byla umístěna, slibovala prosperitu, neboť již byla známým pojmem.

František ze Schullernů (Franz von Schullern, 1819-1864) pocházel z moravské větve rozsáhlého rodu, jehož příslušníci žili také v Tyrolsku a Dolním Rakousku a zastávali různé úřady ve státní správě, zejména v justici jako právníci a advokáti anebo ve stavu duchovním. Prvním nositelem šlechtického titulu byl Peter Schuller (1660-1732), královský rychtář ve Znojmě, jehož císař Karel VI. dne 4. května 1713 v Laxenburgu povýšil do českého šlechtického stavu s predikátem „von Schullern“. Víme o něm, že se u něho 18. února 1742 ubytoval pruský král Bedřich Veliký, který velel dvěma tisícům Prusů, obsadivších Znojmo. Město muselo tenkrát složit třicet tisíc zlatých a po dobu tří týdnů vojáky živit.

Kdy a za jakých okolností přišel František ze Schullernů do Uh. Hradiště, také přesně nevíme, bylo to však již před tím, než dům na náměstí koupil. V roce 1852 se v Hodoníně oženil s Františkou, rozenou Fialovou, a o rok později se mu ve Vídni narodil prvorozený syn Vilém. Následovala dvojčata Karel a František; ta již přišla na svět U Zlaté koruny - narodila se v roce 1855. A konečně čtvrtým dítětem manželů byla Antonie; přišla na svět 1. dubna roku 1857. Radovat se z rodinného štěstí však lékárníkovi dopřáno nebylo. Ještě téhož roku, tři měsíce po narození dcery, manželka Františka ze Schullernů umírá.

Osmatřicetiletý vdovec stál před nelehkým úkolem zabezpečit výchovu čtyř nedospělých dětí. Někdejší důstojník, uvyklý čitelnému světu vojenských řádů a rozkazů, si náhle nevěděl rady. Hledal tedy pomoc u svého někdejšího nadřízeného, plukovníka zdravotní služby Sieczynského. Oba vojáci, dávní přátelé, nemuseli dlouho hledat vojensky jednoduché řešení. „Musíš se oženit,“ poradil prý Sieczynski Schullernovi. „Ale kde vezmu nevěstu?“ nejistě se nechal slyšet lékárník. „Hm, kde? Vezmeš si naši Helenu!“ opáčil Sieczynski. František ze Schullernů dceru svého nadřízeného znal, jako rodinný příteli ji coby děvčátko houpával na kolenou. Slovo dalo slovo, a protože tehdy ještě slovo dělalo muže, stala se Helena Sieczyňská v roce 1862 jeho ženou a opatrovatelkou i vychovatelkou jeho dětí. Bylo jí dvacet a jemu třiačtyřicet let.

Osud si někdy krutě zahrává již o dva roky později, 16. dubna 1864, umírá i František ze Schullernů. Zůstali po něm čtyři nezaopatření sirotci a mladá žena. Nebyla však zlou macechou; „maminka Hopsasá“, jak ji děti přezdívaly, byla žena veselé a optimistické mysli, která již svým mládím vnesla určitý svěží vzduch do domu na náměstí. Následující roky musela zvládnout mnoho povinností a prožít těžké a smutné chvíle, to když jeden po druhém umírali na tuberkulózu Schullernovi synové Karel v roce 1869, Vilém v roce 1872 a František v roce 1873. Dospělého věku se dožila jen poslední ze čtveřice sourozenců, Antonie. Bůh jako by chtěl v tomto případě přidat tam, kde jejím bratrům vzal Antonie ze Schullernů se dožila požehnaného věku osmdesáti tří let, z toho skoro půl století prožila vedle muže, na něhož ve své době byla pyšná nejen ona, nejen Hradiště, ale celá Morava.

Avšak nepředbíhejme.

Helena stála po smrti svého muže před rozhodnutím, co dál. Poručníci doporučují lékárnu prodat. Naštěstí nedala na jejich radu. Zásluhu na tom měl Jan Vyskočil, mladý provizor, dnešními slovy odborně vzdělaný vedoucí lékárny, národně uvědomělý vlastenec a čestný člověk. Energicky zamítl poraženecké plány s odůvodněním, že zde přece zůstává nejmladší dcera Antonie, která může v dospělosti majetek převzít. Sám se nabízí lékárnu do té doby spravovat a hned dává do českých novin inzerát, že hledá pro hradišťskou lékárnu U Zlaté koruny lékárníka, který by mu v práci pomáhal.

Kteréhosi dne roku 1871 vstoupil do lékárny pohledný mladý muž, pečlivě oblečený, na první pohled ze středostavovské rodiny. Podle kufříku a zaprášených bot se dalo soudit, že přicestoval zdaleka.

„Jdu se zeptat na ten inzerát, pane. Měl bych o místo zájem,“ pravil Vyskočilovi, který si mladíka se zájmem, ale mlčky prohlížel.

„Promiňte, že jsem se nepředstavil,“ dodal. „Jsem Josef Stancl z Vysokého Mýta. Tady jsou má doporučení,“ dodal a položil na pult svazek listin. Zatímco Vyskočil se začetl do dokumentů, mladík se rozhlédl po oficíně. Avšak dříve než vyobrazení antických lékařů na skvostné fresce nad hlavou, všiml si dvou očí, které jej pozorovaly z přítmí zadní části oficíny.

„Vítejte v lékárně U Zlaté koruny,“ řekl Vyskočil, když odložil poslední z listů, v němž nebylo šetřeno chválou na odborné kvality mladého lékárníka, a nyní již s úsměvem mu podal ruku.

Tak se dvacetiletý Josef Stancl stal asistentem lékárníka v domě s lékárnou na hlavním náměstí. Byl to počátek nové etapy nejen v dějinách lékárny. pojmem.

Jiří Jilík, Igor Stancl