Rodiče jej dali studovat na místní reálku, gymnázium studoval v Litomyšli; nejen české rodinné prostředí, ale jistě i litomyšlská vlastenecká společnost, k níž měl možnost se jako student přiblížit, ovlivnila jeho české cítění. Těžko říci, zda farmacie byla jeho volbou, jisto je, že toto povolání odpovídalo měšťanskému stavu, ze kterého pocházel. Praktikoval nejprve v Pardubicích, ty jej však patrně příliš nenadchly, když zareagoval na inzerát hradišťské lékárny a rozhodl se pro město tak vzdálené jeho domovu. Bylo mu tehdy dvacet let.

Josef Stancl věděl, že pokud bude chtít dosáhnout plnohodnotného profesního postavení, musí dál studovat. Přihlašuje se tedy k dvouletému studiu farmacie na Karlově univerzitě v Praze a v roce 1873 či snad o rok později, po složení náležitých zkoušek, získává titul magistra farmacie. Neusadil se ještě, chtěl poznat co nejvíce ze svého oboru, a tak se vydává na studijní cesty do Německa a Švýcarska, nějaký čas pobývá také ve Vídni a v Brně. V těch letech, jak patrno, v hradišťské lékárně mnoho nepobyl, ale rád se sem vracel. Jeho okolí neušlo, že mladého asistenta spojuje s hradišťskou lékárnou silnější pouto, než jen zájem o pomoc trpícím bližním.

Tím poutem se stala Antonie ze Schullernů, dědička lékárny. V roce 1873, kdy se dvaadvacetiletý Josef Stancl vrátil z pražských studií zpátky do Hradiště, bylo Antonii krásných sedmnáct let. Kdo by se mohl divit, že mezi dvěma mladými lidmi vznikl citový vztah. Protože oba pocházeli z měšťanských rodin, nestály jejich lásce v cestě žádné překážky. Svatba se konala 23. června roku 1877 v kostele Karlskirche ve Vídni. V tuto chvíli již nic nebránilo tomu, aby se Antonie ujala svého dědictví a Josef místa lékárníka. Nedlouho po sňatku Antonie ze Schullernů a Josefa Stancla oznámili svůj sňatek i vdova Helena ze Schullernů a Jan Vyskočil. Jejich úkol byl splněn. Helena převedla na Antonii vše, co k dědictví patřilo, včetně domu s lékárnou U Zlaté koruny, kterou Jan Vyskočil poctivě vedl a spravoval a jež si i jeho přičiněním udržela nejlepší pověst. Heleně byl vyplacen dědický podíl a již jako Vyskočilová se odstěhovala se svým mužem do Telče. Tam si zakoupili lékárnu a dožili až do konce svých dnů.

Zdálo se, že nic nemůže narušit poklidný život obyvatel lékárny U Zlaté koruny. Šestadvacetiletý lékárník Josef stál náhle na prahu nového života. Byl plný snů a plánů, ale současně si také uvědomoval, že zaujal ve městě vysoké společenské postavení a že svůj život bude muset podřídit jeho pravidlům. Jeho mladá manželka měla před příjmením „von“, a to také cosi znamenalo. Schullerni sice nebyli šlechtou historickou, avšak v té době šlechtický titul udělený císařem některému z předků znamenal posun na vyšší společenskou příčku. Úcta k panovníkovi a jeho domu byla (nejen) v tomto prostředí silně cítěná a navenek i okázale projevovaná. Šlechtický titul byl současně vyznamenáním a zároveň „vstupenkou“ do světa tehdejších V.I.P.

Josef Stancl, jak seznáváme z jeho postojů, nebyl ambiciózní v tom smyslu, jak to slovo vnímáme dnes, nesnažil se vyniknout nad jiné, nicméně dokázal nabyté společenské postavení využít pro podporu hospodářského povznesení města a regionu. Tento cíl jako český vlastenec spojil s podporou národní myšlenky. Sňatkem a spoluvlastnictvím domu se stal plnoprávným hradišťským měšťanem, patricijem se všemi právy příslušejícími tomuto stavu, ale i se všemi povinnostmi.

Uherské Hradiště bylo městem královským, což mu zaručovalo oproti městům bez královské privileje určité výhody. Měšťanské domy ve středu města sahaly svými počátky hluboko do minulosti a byly viditelným projevem historické kontinuity. A tak byť se i v Hradišti od poloviny 19. století stále výrazněji prosazovala nová třída podnikatelů a průmyslníků nesvázaných tradicí, měšťané, příslušníci starousedlých rodin vybavených měšťanským právem, si stále udržovali významné postavení.

Právě z této historické tradice, jíž byli nositeli, se odvozovalo právní i mravní vědomí, které v souladu s náboženskou etikou vytvářelo obecně přijímanou normu chování a mezilidských vztahů. Jistě i to byly důvody, proč představitel samosprávy - starosta města, zvaný též purkmistr nebo měšťanosta, byl volen právě z řad měšťanů.

Daní za privilegované postavení měšťanů byla jejich vědomá spoluzodpovědnost. Rozhodnutí činěná měšťany vyjadřovala více než jenom osobní majetkový prospěch a sledovala obecnější cíle, související s hodnotami etickými a obecně kulturními. Jejich postoje se vyznačovaly okázalou úctou k symbolům a historii města a země, v našem případě Markrabství moravského a Království českého, panovníka a jeho rodiny i sdílením mravního ideálu a jeho praktického naplňování.

Samozřejmostí bylo vzdělávání četbou knih a časopisů, stejně jako návštěvy divadelních představení a koncertů. Pořádání dobročinných sbírek a společenských akcí, jejichž výtěžek byl věnován na pomoc lidem v nouzi, dokládá silné sociální cítění měšťanské vrstvy. Její život byl prostoupen vírou v Boha, projevovanou pravidelnou účastí na bohoslužbách, vědomým dodržováním náboženských zásad, zejména desatera Božích přikázání, a dodržováním církevních tradic. Všechny tyto skutečnosti jsou známkou sebezdokonalování a sebevýchovy. Přítomnost (případně absence) těchto měšťanských ctností určovala obecnou morálku a kulturnost města a jeho obyvatel.

Jiří Jilík, Igor Stancl