Přesto si ještě pamatuje mnohé z toho, co město a jeho obyvatelé v oněch krušných dnech prožívali. Navíc si přinesl i vlastní poznámky z této pohnuté doby.

Takové povodně, to nejde asi jen tak zapomenout…

Nezapomínají se, na druhé straně, když se setká v krátké době taková smršť událostí a situací, se kterými se člověk nikdy nesetkal, dochází k určité kumulaci těch vzpomínek, dojmů, které se pak třeba i hůře zařazují.

Vzpomínáte si na první okamžik, kdy jste se dozvěděl, že Uherskému Hradišti hrozí nebezpečí?

Samozřejmě, zrovna jsem se vracel s delegací města z Mayenu, a už předem jsme věděli, že tady hodně prší. Ale do povodní jsme pak vlétli rovnýma nohama, protože podle odborníků už v pondělí 7. července měla proběhnout v Rybárnách evakuace. Samozřejmě lidé nechtěli, nevěřili, že situace bude tak zlá, takže až ve středu došlo k evakuaci natvrdo. Situace v Jarošově byla taky problémová. Tu oblast zaplavila voda z Jarošovského potoka, zpětně vzdutá z Moravy přes nefunkční zpětnou klapku. Vytvořila se tam velká bezodtoková laguna, která se pak dlouho musela odčerpávat. Dodnes nevím, jak dopadlo dohadování mezi Povodím a Státní meliorační správou o tom, kdo je za tuto situaci odpovědný. A pak jsme čekali, co udělají hráze na Moravě. A pátek 11. července byl den, kdy Morava vtrhla do Hradiště. Už předtím jsme zjistili, shodou okolností právě v oblasti Jaktářů, že pod tenkou vrstvou drnu je těleso hráze úplně rozmočené.

Jak začaly fungovat záchranné práce? Co bylo v tu chvíli nejdůležitější?

Samozřejmě ochránit životy lidí. Jinak jsme toho moc nevěděli. Samozřejmě jsme se v první řadě obraceli na hasiče. Havarijní plány, které jsme zdědili po městském národním výboru - a je fakt, že od 90. roku jsme se jimi hříšně příliš nezabývali - nebyly k ničemu. Spíš bychom dokázali ochránit lidi před zbraněmi hromadného ničení, na to by se tam návody našly. Ale proti přírodním katastrofám, na to jsme připraveni nebyli. Okresní protipovodňová komise a okresní štáb civilní obrany na tom nebyl o moc lépe. Takže se vařilo z vody. A teď si vezměte; nebyly mobily, nebyly počítače, pojem internet byl neznámý. Z dnešního hlediska je to doba prehistorická. Byli jsme rádi, když nám spojaři natáhli po střechách dráty, aby občas fungoval telefon, elektřina nebyla… Nezapomenutelný dojem z první noci zatopeného Hradiště je pro mne tiché zaplavené náměstí, na němž jako jediné světýlko vydržel parkovací automat před radnicí. Ale už tu první noc se tady objevili záchranáři z nadace Graddo ze Zlína. Byli skutečně fundovaní a přišli se čluny, které v první fázi chyběly, profesionální hasiči měli asi jen jeden.

Kritická situace nastala například v nemocnici…

To šlo mimo nás, byla to záležitost okresního štábu. Samozřejmě jsme o to zájem měli, ale nemuseli jsme to akutně řešit. Evakuace byla náročná a dramatická, dohady, zda měla být provedena dřív, jsou dnes pasé. Samozřejmě zaplavením oblasti západně od železnice byl postižen i štáb civilní obrany, dnes je tam odbor dopravy MěÚ, který přesídlil až do opadnutí vody na radnici do Kunovic.

Podobně kritická situace nastala i v kasárnách, kde se utopila technika, a evakuace se taky provedla, až když tam byl skoro metr a půl vody. S tím jste měli něco do činění?

Naprosto ne, kasárna byl svět sám pro sebe, který měl svého velitele. Určitě se tam některé věci nechaly dojít daleko, ale jak se rádo mluvilo o těch tancích, těm se nestalo prakticky nic. Já jsem se zabýval tím, co bylo ve městě. Nefungovala kanalizace například, omezené bylo zásobování vodou, bylo nutno řešit problémy s odpady podléhajícími zkáze. Ale byla obrovská pomoc hasičů prakticky z celé republiky. Když voda opadla natolik, že bylo možno naplno čerpat, pracovalo až 70 čerpacích agregátů. V poznámkách mám, že na území, které bylo bezprostředně postiženo povodní, žilo 16 670 obyvatel. Byly totálně zničené sklepy a také 44 suterénních bytů, celkem bylo poškozeno tři sta dvacet bytů, ať už městských, nebo privátních. Mám tu i poznámku, že bylo vydáno sedm demoličních výměrů, ale pokud se pamatuji, byl zbourán jen jeden dům. Hradiště bylo po této stránce postiženo minimálně, ve Starém Městě padaly celé ulice, byly to domy z kotovic. Že byly postiženy veřejné budovy v centru města, to je jasné.

Jednou z vašich priorit coby starosty byla obnova památek. Ty asi taky dostaly pořádně na frak…

Samozřejmě, ale v té první fázi jsme tyto věci neřešili, to bylo až podstatně později. Možná že dnes už veřejnost ani neví, že vinou povodně se změnil celý projekt na rekonstrukci Reduty. V době, kdy sem vtrhla voda, v nádvoří zela velká jáma. Tam se podle původního projektu mělo vytvořit divácké zázemí. Po povodni se usoudilo, že by to bylo příliš riskantní, tak se ta jáma zasypala, stálo to o nějakých pár set tisíc víc, a sál je otočen o 180 stupňů. No a třeba Klášterní vinárna, která předtím fungovala pár měsíců, byla totálně zničená. Jen do odplísnění a vysoušení se daly stovky tisíc. A co teprv Galerie Slováckého muzea, jeho depozitář v klášteře a další budovy,

Určitě se na vás obracela spousta zoufalých lidí pro pomoc…

Toto ve spolupráci s okresním úřadem docela fungovalo. Samozřejmě bankomaty a peněžní ústavy napojené na počítače nefungovaly. Ale už asi 16. července jsme měli peníze, aby se mohly vyplácet dávky pro nejvíc postižené lidi. Nejdůležitější však byla městem a okresem organizovaná hmotná pomoc a evakuační centrum v základní škole na Větrné ulici. Všechno ostatní se řešilo potom, to už byla spíš záležitost pojišťoven.

Kde jste tehdy bydlel? Byla vaše rodina taky postižena povodní?

V té době jsem bydlel na radnici. No a jinak tam, jak doteď, Na Rybníku, kde jsme měli zatopené sklepy asi metr sedmdesát, nebylo to pěkné. Několik dnů jsem vůbec nevěděl, kde mám rodinu. Manželka mne informovala, že jako dbalá občanka vyklidila sklep a částečně vystěhovala byt do 1. patra k sousedům, a pak mi zmizela. A na Šafaříkově můj rodný dům byl postižen tak, že byla voda ve sklepích až po strop, který nasákl, a od toho se zkroutily parkety. Bydlí tam můj syn a říkám mu, nech to, je to škoda. Za několik ěsíců si sedly a tak na těch krásných starých dubových parketách bydlí dodnes. Dcera bydlela v paneláku ve druhém patře. Přes výzvy se až v noci brodili k přátelům se štěňátkem a půlroční holčičkou.
.. Až voda opadla, začal jsem uvažovat, kam jsem vlastně zaparkoval služební felícii. Nakonec jsem si vzpomněl, že jsem ji odvezl k bývalému židovskému hřbitovu. V tom mumraji jsem na to úplně zapomněl.

Viděl jste mezi lidmi solidaritu?

To ano. Obrovskou. Jak sousedskou, tak z širokého okolí, od měst a obcí, firem, spolků i jednotlivců. Přesto jsem do úvodu srpnového zpravodaje v souvislosti s utrpěnými ztrátami musel napsat (cituje ze svých poznámek), že „k tomuto druhu ztrát je bohužel nutno započíst i zklamání z charakterů některých z nás, které se nepokrytě projevily". Nelze zapomenout, jak někteří spoluobčané, jichž se povodeň nedotkla, stáli opakovaně ve frontě v Klubu kultury, aby „fasovali". Ale důležité je, že nenastaly žádné problémy s rabováním, nebyly ztráty na životech. Snad jen s některými neukázněnými a příliš zvědavými občany byly trochu problémy.

Myslíte, že dnes už je Hradiště před velkou vodou dostatečně ochráněno?

Před jak velkou vodou? Nerad odpovídám otázkou, ale tady ta je důležitá. Před 15 lety jsme si taky mysleli, že tak velká nebude. I když samozřejmě neúdržba správce povodí byla zřejmá. A dodnes například zůstalo nezodpovězeno, proč na plavební komoře na Zerzavici zůstaly zavřené všechny vrata. Když začala voda opadávat, celé to jezero, které držela tato vrata, mělo hladinu o metr vyšší, než byla hladina v Moravě. Což znamená, že v Rybárnách měli všichni stále zaplavené domy. Vrata se samozřejmě proti vodě nedala otevřít, tak se požadovalo, aby se odstřelila. A já jsem pak opakovaně přes přednostu žádal o vyjádření, proč tomu tak bylo. Pak kolem 20. července začalo znovu pršet a Morava se začala znovu zvedat. A tam to pořád drželo. A znovu tato oblast, která už mohla být pomalu vysoušena, byla znovu zaplavena. Až voda znovu opadla, byla tam z desítek hektarů naplavená vrstva shnilých žížal. A na to začalo svítit slunko. Něco úděsného. A neměli kam to odstranit, popeláři se tam nedostali… Mimochodem, to je důležitý moment, vyklízení a vyvážení odpadů. Speciálně ve starší zástavbě, v centru města, byly ulice prakticky zataraseny odpadem. Znáte to, jak se ve sklepech schovává všechno, co se bude kdy hodit. Dávno topíte plynem, ale máte ve sklepě ještě hromádku uhlí a podobně. Tehdy se po povodních vyvezlo tohoto odpadu, včetně zničeného nábytku a dalších trosek, dvanáct tisíc tun. V té době Hradiště vyprodukovalo v průměru devět tisíc tun komunálního odpadu za celý rok. Ale zpátky k vašemu dotazu…

Protipovodňová ochrana Hradiště dnes.

Já si myslím, že hodně pomohlo, že hráz od Jarošova až po divadlo je rozšířená, neboli přitížená, takže už by měla vydržet. Otázkou je samozřejmě výška koruny hráze, jestli je dostatečná. To ale jistě řeší úprava, která se začíná realizovat. Tato velká investice Povodí Moravy, podle mých kusých informací, zahrnuje ochranu Hradiště od Jarošova po Kunovský les, respektive čistírnu odpadních vod a na pravém břehu také ohrázování území nad Rybárnami. Mnoho se už udělalo. Ale teprve čas prověří, jestli dost.

Ing. Ladislav Šupka

• narozen v roce 1940 v Uherském Hradišti
• vystudoval provozně ekonomickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně, postgraduální studium Výživa rostlin tamtéž
• pracoval například jako agronom, hlavní agronom, technik ochrany rostlin, vedoucí útvaru odborných služeb atd.
• v letech 1990 až 2002 byl starostou Uherského Hradiště
• je členem Rady města Uherské Hradiště a členem dozorčí rady společnosti SVAK, předsedou Muzejního spolku v Uherském Hradišti, čestný předseda Spolku přátel literatury a knihovny při Knihovně BBB
• je ženatý, má syna, dceru a čtyři vnučky

Autor: Petra Kučerová