Bohoslužba začínala v 10 hodin, ale bylo nám řečeno, že máme přijít alespoň o třicet minut dřív, aby na nás zbylo nějaké místo k sezení.

Kostel byl jen kousek od našeho ubytování, stačilo projít tržnici plnou čínského zboží, vodotěsných hodinek uložených v misce s vodou, aby měl člověk důkaz o odolnosti a stánků se zeleninou. V jednom z dvorů se tísnily hloučky svátečně oblečených lidí, byly jsme tedy na místě. Pokud byste čekali, že najdete kostel podobný tomu u nás, asi byste byli zklamaní. Kostel, kam jsme zamířily, býval ještě před několika lety slepičárnou. Dnes však upraven a vysvěcen připomíná slepičí obydlí pouze tvarem budovy s typickými velkými okny . Při vstupu na dvůr jsme vyvolaly menší pozdvižení. Dvě bělošky na mši, to byla pro místní událost. Větina lidí kolem nás byla mladého věku, tedy přesný opak věkové skupiny, která je u nás nejčastějším návštěvníkem kostela. Všichni se usmívali a zdravili navzájem, vládlo tam přátelské prostředí. Jedna mladá dívka se nás ujala a uvedla nás dovnitř. Nejprve vyzout boty, v Nepálu se nechodí ani do hinduistických a buddhistikých chrámů v obuvi, kostelní půda tedy nemůže být výjimkou.

Chrám byl rozdělený na dvě poloviny. V jedné seděli muži, ve druhé ženy. Ovšem rozdělení není striktní, našli se takoví, kteří seděli v části pro opačné pohlaví a nikomu to evidentně nevadilo. Sedělo se na zemi na koberci. Žádné židle, pouze v zadní části chrámu pár lavic pro starší spoluobčany. Dává to smysl, když se sedí na zemi, vleze se tam totiž více lidí. My, jako čestní hosté, však musely přijmout místo na lavici. Mše bude trvat dvě a půl hodiny, co kdyby se nám na zemi nesedělo pohodlně.

Kostel se pomalu plnil, už rozumím varování, že když přijdu pozdě, nebudu si mít kam sednout. Těsně před začátkem bohoslužby byl plný k prasknutí. Mše začíná modlitbou Otčenáš. Všichni sborově odříkávají, každý jiným tempem, více či méně nahlas. Ve vzduchu se objevuje les rukou. Všichni jimi mávají a lomí, třesou se a odříkavají svou modlitbu. Stojíme jako opařené, je to silný zážitek. Lidé zde víru opravdu prožívají. Kněz nám později řekl: „Pro nás není křesťanství náboženstvím, ale stylem života.“ A kdo uvěřil v činy Ježíše Krista, tak se Biblí a slovem Božím opravdu řídí. Mše pokračuje. Zpívá se a tancuje, všichni se účastní a to s velkým nadšením. Babičky i mladí kluci, všichni zpívají a tančí podle vzoru, který ukazuje kněz. Celá bohoslužba je sice v nepálštině, proto občas netušíme, co se zrovna děje, ale přidáváme se také a zpíváme a dodržujeme choreografii.

Dvě a půl hodiny uběhlo jako voda. Jen mě mrzí, že neumíme nepálsky, to by byl teprve zážitek. Máme štěstí, že zrovna v den, kdy jsme zavítaly do kostela, se slaví 10. výročí jeho založení, tak ani nás po mši nemine společné setkání s obědem. Seznamujeme se s ostatními návštěvníky bohoslužby. Stále opakujeme odkud jsme, co v Nepálu děláme, jak dlouho tady budeme a hlavně pravdivě říkáme, jak se nám v Nepálu líbí. Lidé jsou nadšení, že jsme přišly a zvou nás na další setkání. Pouze příští týden v sobotu mše nebude a je přesunuta na neděli, a to kvůli hinduistickému svátku Holi. To je tolerance.

Během oslav svátku Holi se vítá přicházejícící léto a lidé na sebe na oslavu lijí vodu a hází barvy. Během dne není radno vycházet ven, pokud chcete zůstat suší a čístí. V Nepálu vedle sebe žijí hinduisté, buddhisté, křesťané i muslimové v míru a pokoji. Navzájem se tolerují, občas si ze sebe utahují, ale pouze z legrace. Snad to tak také zůstane, je krásné, že vedle sebe dokáží žít lidé rozdílné víry bez problémů a nepřáteltví. Kéž by to tak mohlo fungovat i v jiných zemích…

Klára Hamplová