Helena Sieczynská stála po smrti svého muže před rozhodnutím, co dál. Poručníci doporučují lékárnu prodat. Naštěstí nedala na jejich radu. Zásluhu na tom měl Jan Vyskočil, mladý provizor, dnešními slovy odborně vzdělaný vedoucí lékárny, národně uvědomělý vlastenec a čestný člověk. Energicky zamítl poraženecké plány s odůvodněním, že zde přece zůstává nejmladší dcera Antonie, která může v dospělosti majetek převzít. Sám se nabízí lékárnu do té doby spravovat a hned dává do českých novin inzerát, že hledá pro hradišťskou lékárnu U Zlaté koruny lékárníka, který by mu v práci pomáhal. Kteréhosi dne roku 1871 vstoupil do lékárny pohledný mladý muž, pečlivě oblečený, na první pohled ze středostavovské rodiny. Podle kufříku a zaprášených bot se dalo soudit, že přicestoval zdaleka. „Jdu se zeptat na ten inzerát, pane. Měl bych o místo zájem,“ pravil Vyskočilovi, který si mladíka se zájmem, ale mlčky prohlížel. Promiňte, že ještě jsem se nepředstavil. Jsem Josef Stancl z Vysokého Mýta. Tady jsou má doporučení,“ dodal a položil na pult svazek listin. Zatímco se Vyskočil začetl do dokumentů, rozhlédl se po oficíně. Avšak dříve než vyobrazení antických lékařů na skvostné nástropní fresce všiml si dvou očí, které jej pozorovaly z přítmí zadní části oficíny.

„Vítejte v lékárně U Zlaté koruny,“ řekl Vyskočil, když odložil poslední z listů, v němž nebylo šetřeno chválou na odborné kvality mladého lékárníka, a nyní již s úsměvem mu podal ruku. Tak se dvacetiletý Josef Stancl stal asistentem lékárníka v domě s lékárnou na hlavním náměstí v Uherském Hradišti.
Ony dvě oči, které sledovaly příchozího, patřily Antonii ze Schullernů, dědičce lékárny. V roce 1873, kdy se dvaadvacetiletý Josef Stancl vrátil z pražských studií zpátky do Hradiště, bylo Antonii krásných sedmnáct let. Kdo by se mohl divit, že mezi dvěma mladými lidmi vznikl citový vztah. Protože oba pocházeli z měšťanských rodin, nestály jejich lásce v cestě žádné překážky. Sňatek se však dostal na pořad dne teprve poté, co Josef Stancl uzavřel období studií a praktických zkušeností ve světě, a mohl se tedy za lékárnický stůl, táru, postavit jako odborně vzdělaný, samostatný a odpovědný muž.
Svatba se konala 23. června roku 1877 v kostele Karlskirche ve Vídni. V tuto chvíli již nic nebránilo tomu, aby se Antonie ujala svého dědictví a Josef místa lékárníka.

A co Helena Sieczynská? A co Jan Vyskočil? Provizor Jan prý často odbíhal z oficíny nahoru do patra, kde bydlela Helena, aby jí ukradl hubičku. A tak nedlouho po sňatku Antonie ze Schullernů a Josefa Stancla oznámili svůj sňatek i vdova Helena ze Schullernů, rozená Sieczynská, a Jan Vyskočil. Jejich úkol byl splněn. Helena převedla na Antonii vše, co k dědictví patřilo, včetně domu s lékárnou U Zlaté koruny, kterou Jan Vyskočil poctivě vedl a spravoval a jež si i jeho přičiněním udržela nejlepší pověst. Heleně byl vyplacen dědický podíl a již jako Vyskočilová se odstěhovala se svým mužem do Telče. Tam si zakoupili lékárnu a dožili až do konce svých dnů.

Jméno Jana Vyskočila zůstalo ve Stanclově rodině vždy ve veliké vážnosti jako symbol čestnosti a poctivosti. „Byl to nejen na dnešní, ale i na tehdejší poměry člověk neobyčejně charakterní, moudrý a lidsky pozitivní. To jméno se u nás v rodině vyslovovalo s neobyčejnou úctou. Když jsme při jedné z prázdninových cest zavítali s tatínkem do Telče, šli jsme se na místní hřbitov, podobně jako si chodíváme uctít významné osobnosti, poklonit památce muže, který pro blaho lékárny a rodiny tolik znamenal. A ještě dlouho se udržovala v naší rodině tradice, že heslo spořitelní knížky znělo na jeho jméno,“ vzpomíná na Jana Vyskočila vnuk Josefa Stancla, MUDr. Igor Stancl. Hle, zda nejsou pomníky, které stavíme ve vlastních srdcích, trvalejší než ty na náměstích…

Pokračování příště

Přečtěte si také:

Kniha o lékárně na náměstí