Pozvání od jeho pořadatelů, občanských sdružení Česka, kterými bylo hnutí Křesťan a práce a Křesťanský institut v Ostravě, ale i německé Evropské centrum pro záležitosti zaměstnanců Königswinter, přijal spolu se sto padesáti účastníky z Rakouska, Německa, Itálie, Holandska, Polska, České a Slovenské republiky bývalý místopředseda Čalfovy federální vlády pro lidská práva a současný předseda Združenia krestianských seniorov Slovenska Jozef Mikloško, který Slováckému deníku poskytl exkluzivní rozhovor.

Hned první den semináře jste k jeho účastníkům promluvil o mezigenerační spolupráci se zřetelem se zřetelem na nezaměstnanost věkové skupiny lidí předdůchodového věku z pohledu Čechů a Slováků. Na co jste položil největší důraz?

Mluvil jsem o tom, jak seniory ohrožuje dnešní finanční, morální a ekonomická krize, ale také ta demografická. Vždyť dětí se u nás rodí méně a v budoucnosti se může stát, že budou chybět peníze na penze seniorů. A ti po celý produktivní život poctivě pracovali a daně do státních kas odváděli. A ještě by mohli přijít i o peníze, které si ukládali v rámci penzijního připojištění. Dalším problémem je globální krize. Tam, kde se spekuluje v bankách, kde se může i s pevnými fondy stát něco nekalého, což vidíme dnes v USA, by mohli lidé přijít o své úspory, kdyby se takový finanční systém udržel a pokračoval dál. Chtít pumpovat peníze do oblastí krizových je zlé a odsouvá se tak konečný problém a následně i krach. To se nás zatím, chvála Bohu, až tak netýká, ale už euroval, který je v současné době na Slovensku horkým tématem, něco signalizuje.

Vlády České a Slovenské republiky ujišťují seniory, že se nemusejí obávat toho, že by důchody nedostávali. Jak jsou na tom podle vás penzisté v postkomunistických zemích?

Někteří to nemají vůbec lehké a jsou i tací, kteří se často ocitají na okraji společnosti, protože jejich důchody jsou takzvaně socialistické. Na Slovensku se pohybuje průměrný měsíční důchod kolem 350 euro, v Česku je to podobné. Ceny elektřiny, vody, plynu, benzinu a dalších komodit jsou nápadně vysoké a světové. Penzisté to tedy nemají vůbec lehké.

Na druhé straně jsou ale některé státy světa, kde lidé penzi vůbec nedostávají.

Ano. Kupříkladu na Filipínách nebo v některých asijských zemích. Tam se automaticky rodina ze solidárnosti o svoje důchodce postará. Určitá solidarita dětí vůči svým rodičům a případně i vnuků k prarodičům by měla být i u nás či v postkomunistických zemích. Složité je to třeba v Číně, kde mnozí starší lidé na venkově důchod vůbec nedostávají. Oficiální média hovoří o 73 milionech venkovských seniorů bez penze. V čínských domácnostech ale žije tradičně několik generací. To znamená, že mladí se starají o ty starší, nicméně tento zvyk upadá. Za vinu se to dává mimo jiné i politice jednoho dítěte.

17. listopadu před dvaadvaceti lety vyšli čeští i slovenští studenti do ulic. Jak na ten den i ty následující vzpomínáte?

Pro mě a milióny jiných byl ten den velmi významný. Kdo 17. listopad 1989 nezaregistroval, ten nevěděl a neví, kde je sever, nebo mu tehdejší totalita vyhovovala. Jsem rád, že jsem byl při tom. Byl to vrchol mého života. Stálo to za to a nezapomenu na ty chvíle, i kdybych chtěl. Padal sníh a železná opona, čtyřicet let podepíraná samopaly. Nad radostným davem zářila aura a obr na hliněných nohách se řítil do bláta. Jsem Bohu vděčný, že jsem z těch namáhavých roků vyšel se zdravou kůží, bez nehod a infarktu, s čistým svědomím, ochráněný před pokušeními moci.

Od takzvané sametové revoluce uplynulo dvaadvacet let. Ohlédněte se, prosím, několika větami za nimi.

Musíme si přiznat, že u nás na Slovensku i v Česku je celá řada problémů. Ale na druhou stranu máme v našich zemích vytouženou svobodu a demokracii. Můžeme si říci co chceme, média nepodléhají žádné cenzuře, svobodně můžeme vyznávat svoji víru, ale také máme možnost volně cestovat za hranice. Těch vymožeností, po kterých jsme toužili po celá léta, je tu mnohem víc. Pravda, dva porevoluční roky byly plné nadšení, ale ta doba je dávno pryč. To, co je tu dnes a v celém světě negativní, je boj o moc, pozice a peníze. Takhle jsme si to po té něžné revoluci nepředstavovali.

Navzdory tomu jste stále usměvavý. Ztuhne vám někdy úsměv ve vaší tváři z té dnešní politické a hospodářské situace na Slovensku a v Česku?

Já jsem blogger a za posledních dvacet let jsem napsal mnoho kritických až tvrdých blogů, k nimž se lidé vyjadřovali a vyjadřují. Dráždí mě třeba už zmiňovaný euroval, který jsem ve svých blozích dost kritizoval. Jsem toho názoru, že nezmění-li se přístup k finančnímu systému ve světě, počínaje Amerikou a konče vyspělými krajinami, tak to špatně skončí. Takže nepíši ve svých blozích jen krásné věci a nezabaluji slova a věty do frází.

Nemrzí vás, že se bývalé Československo rozdělilo na dva samostatné státy?

Tenkrát se rozdělilo několik států. Ale vrátím se k těm našim problémům. Všechny významné úřady a instituce, televize a rozhlas byly centralizované v Praze, to ví lidé v Brně i u vás na Slovácku. I mentalita lidí byla a je přece trochu rozdílná. Mrzí mě, že u vás i u nás to vzali do rukou lidé ne celkem vhodní.U nás to byli nacionalisté, kteří jsou už naštěstí pryč. S nimi se postavit do jednoho šiku bylo nemožné. U vás to byli ekonomové, kteří říkali, jen ať jdou, bude nám bez nich lepší. Přesto Češi a Slováci jsou dva nejbližší národy, které žily léta spolu. Já tvrdím, že po těch letech od rozdělení Československa jsou ty vztahy lidí na obou stranách hranice dobré. Dnes si Češi a Slováci hospodaří na svém a nesou si sebou své radosti a starosti.

Na Velehradě nejste poprvé. Na kterou z jeho návštěv rád vzpomínáte?

Na tu červencovou v roce 1985. Tenkrát se komunistický stát rozhodl k nebývalému kroku. Oslavit na Velehradě poprvé spolu s církví 1100. výročí smrti svatého Metoděje, a to 7. července. Na Velehradě tak začala před šestadvaceti lety smrtelná agónie komunizmu. V poutním Velehradě jsem prožil jeden z největších zážitků mého života.

Tenkrát jste ale ještě nebyl politikem?

Ne. Přednášel jsem numerickou matematiku na MFF UK v Bratislavě. Pracoval jsem v křesťanském hnutí, s mládeží, v rodinných společenstvích a publikoval jsem v samizdatech.

Jak jste se dostal na Velehrad?

Žádný mě sem nedelegoval, ani neměl o mou reportáž z té velké akce zájem. Přijel jsem na Slovácko ve Wartburgu a přespal ze soboty na neděli ve velehradském kempu. Vzpomínám, jak v sobotu na Velehradě vyhrávala hudba, živo bylo u kolotočů a houpaček, prodával se tu perník, pivo a párky. Policajti informovali poutníky, nikoho nezapisovali a nelegitimovali. Byla zde rakouská a německá televize, aby svět viděl, jaká vládne v Československu svoboda. Mé zkušené oči rozpoznaly množství estébáků postávajících v obci po dvojicích.

Jak proběhla vlastní oslava jubilea Metodějova úmrtí?

Sobotní program trval téměř do nedělního rána, kde davy věřících očekávaly mši svatou před bazilikou. Po příchodu církevních představitelů nebralo nadšení věřících konce. Lidé skandovali: „Ať žije kardinál Cassarolli, ať žije kardinál Tomášek, my chceme papeže!“ Kardinály v okně fary přivítal takový uragán, jaký Velehrad nezažil. Pětačtyřicet minut znělo: „Pusťte k nám sv. Otce, ať žije Jan Pavel II.“ Desítky tisíc lidí s rukama nad hlavou tleskalo těm starcům.

Slavnost začala hrubou netaktností tehdejšího předsedy ONV Uherské Hradiště, který všechny účastníky přivítal na „mírových slavnostech.“ Lidem jakoby dal facku. Zazněl velký pískot, který řečníka šokoval. Bez přestávky rychle přečetl řeč plnou frází. Lidé pískali a křičeli nejen při jeho projevu, ale také při řečnění tehdejšího ministra kultury, že chtějí mši svatou. Podle mého odhadu bylo tenkrát na Velehradě 250 tisíc lidí. Všichni tu tehdy zpívali a věřím, že i nadále budou zpívat: „Nezhyne rod, který věřit nepřestane, dědictví otců, zachovej nám Pane!“

Jak často zavítáte na Velehrad a na Slovácko?

Ačkoliv jsem dvaasedmdesátiletý důchodce, stále se mám čím bavit. V kondici se udržuji sportem, který mě naučil i život brát sportovně. Raduji se z každého nového dne, ze zpěvu, hudby, pěkných věcí. Rád si dám pohárek vínečka, za nímž jezdím do vinného sklípku do Dolních Bojanovic, k senátorovi Josefu Kaňovi. Je to zlatý člověk. Kamarád jsem s Jožkou Černým, obdivuji slovácký foklor, pěkné šohaje a děvčice v krojích a cimbálové muziky. Mým průvodcem na cestách je foukací harmonika. Na ni jsem hrál účastníkům velehradského semináře.