Kolegu Jirku Hejcmana požádala v e-mailu divačka, zda by se s ním mohla osobně sejít, protože je jejím idolem. Jiří je slušný kluk, navíc jej těší zájem něžného pohlaví, tak svolil. Slečna přišla, vykulila oči, plácla se do čela, zvolala: „Jé, to jste vy? Já jsem se spletla.“ A utekla. Všichni si teď v divadle myslíme, že chtěla raději nás.

„Držím super dietu,“ svěřila se mi Naděnka Konvalinková. „Akorát musím pravidelně drtit takové kuličky. Ovšem pomáhá to ohromně,“ radovala se. „Teď jsem v Ostravě drtila tak důkladně, že jsem jim zničila umakartový stolek.“ Očití svědkové potvrzují, že Naďa byla po drcení tak zřízená, že dvě kila byla určitě dole.

Pondělí bylo nejdepresivnějším dnem tohoto roku. Trošku to padlo i na mě po jednom krátkém rozhovoru na ulici: „Jé, já vás znám,“ usmála se na mě asi pětadvacetiletá slečna. „To je možné,“ odpověděl jsem skromně. „Jo, z hospody. Vylil jste mi do klína kafe a řekl mi: dobře ti tak.“ Co mi ještě kde přišijí?

Sestra slavila třiatřicáté narozeniny. Její čtyřletý syn chtěl vědět, jak se číslo píše. Vysvětlili jsme mu, že to jsou dvě trojky. Pochopil. Když šel mamince
přát, zdůraznil, aby byla zdravá, i když je jí už tři sta tři. V takovém věku by byl rád zdravý kdekdo. Hezký týden!

Josef Kubáník