Dostal jsem z novin otázku, na co se budu o Vánocích dívat v televizi. Do redakce jsem odeslal, aniž bych si to po sobě přečetl, tento seznam filmů: Mrazík, Popelka a Vrchní, prcni. České kinematografii se tímto omlouvám.

„Copak jíte na Štědrý den?“ zní obvyklá předvánoční otázka. Odpovědi jsou víceméně podobné. Ještěže se na to nikdo neptal obyvatelů země Papua Nová Guinea. Ti mají totiž nejradši lidské maso. Nebezpečí nehrozí Evropanům, ti jsou prý příliš slaní, ale pochutnají si rádi na Japoncích. Musím varovat Jitku Joskovou, ať nevychází pro jistotu příliš daleko od domu.

Telefonovala mi kamarádka: „Našla jsem vánoční dárek od Marka, je to poukaz na výlet do Paříže. Co mám dělat?“ „Jsi jako malá, předstírej, že o něm nevíš a buď u stromečku překvapená.“ „Jenže to vypršelo v dubnu. Ten blbec mi to měl dát už loni, ale zapomněl na to.“ Poradil jsem jí, ať mu koupí k Vánocům Lexaurin.

U Joskových je veselo. Přítel Jitčiny sestry si minulý týden čistil zuby. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby si chlapec nedrhnul chrup tak důkladně, až mu vypadl implantát a on jen nevěřícně zíral, jak jej splachuje proud vody. Jednal rychle. V mžiku rozšrouboval odpad a umělý zub na poslední chvíli zachránil a vítězně nasadil zpět do úst. Všem se ulevilo. Už viděli, jak si píše Ježíškovi o novou jedničku vpravo nahoře. Šťastné a veselé.

Josef Kubáník