Jirka Hejcman navštívil kartářku. „Vy tady máte velké finanční výdaje,“ řekla mu hned v úvodu. „A je to hodně blízko, o tom byste měl vědět,“ dodala naléhavě. Kolega jen kroutil hlavou, nic takového mu nehrozilo. Karty ale nelžou a pravda se ukázala. Dáma si totiž vzápětí naúčtovala 1600 korun a venku Jiří navíc zjistil, že mu někdo ukradl kolo.

Sešli jsme se s Květou Fialovou a domlouvali se na vyřešení jedné maličkosti. „Co kdybych to poslal mobilem? Čtete sms?“ zeptal jsem se s vědomím toho, že jde o starší dámu, a takové si ne vždy s nejmodernější technikou rozumějí. Květa se na mě nevěřícně podívala a řekla líbezně: „Jistě, mě naučili číst už před válkou.“ Chtěl bych ji mít doma.

Kolegyně Jitka Josková cestovala ze Zlína do Otrokovic trolejbusem. U automatu na jízdenky nahlas přemýšlela: „Otrokovice, Otrokovice, to bude za deset.“ Sledovala ji starší paní, která posléze přistoupila k témuž automatu, hodila do něj minci a promluvila také: „A já bych chtěla na Jižní Svahy ke kostelu.“ Pánbůh jí pomáhej.

„Kde jsou ty časy, kdy mléko chutnalo jako mléko? Teď je to samá voda,“ povzdechli jsme si doma při večeři. Poslouchal nás čtyřletý synovec, zamyslel se a hned měl jasno: „Joži, to bude tím, že jim zmokly krávy.“ Že mě to nenapadlo, jsem vůl.

Josef Kubáník