Kvůli jednomu natáčení jsem spal na hotelu. Večer jsem se odebral na pokoj, vzal jsem za kliku, bylo otevřeno, sundal jsem si košili, vyzul boty, otočil se a nestačil se divit. Na mé posteli ležel herec z jednoho televizního seriálu. Málem jsem upadl hrůzou. Až pak jsem zjistil, že jsem si spletl pokoj. Jedna má kolegyně to komentovala slovy: „Já bych si k němu přilehla v domnění, že jej mám místo honoráře.“

Přišel mi mail od jedné televizní produkce: „Chtěl byste si zahrát BOHÁČE?“ Hned jsem se nadchnul. Představoval jsem si mercedes, zlato, sluhy, společnost prezidentů světových velmocí a kývl jsem. Přišel mi scénář. Postava se Boháč jen jmenuje. Profesí je to řidič, který má dluhy a exekuci na krku. Tak herci přicházejí o iluze.

Kolegyně měla problém. „Chtěla bych napsat na našich internetových stránkách divákům, ale nejde to. Co mám dělat?“ „A vyplnila jsi políčko, kde máš napsat kolik je osm na druhou? Je to pojistka proti spamům,“ zeptal jsem se. „Nejsem blbá. To víš, že jo. Osm na druhou je šestnáct, ale nefunguje to ani tak.“ Tak to je pak každá rada drahá.

Točili jsme s Davidem Vaculíkem scénu, kdy měl panu soudci říct větu: „Babičku vyhlídl Vyhnětal.“ Nedařilo se nám. Jednou došla baterka v kameře, pak nefungoval mikrofon, jindy se pokazil monitor. Všichni byli nervózní a když se vše vyřešilo, režisér rozhodl, že to natočíme napoprvé. David se nadechl a celá soudní síň slyšela, že „Babičku vyhnětl Vyhlídal.“ A mohli jsme jít domů.

Josef Kubáník