Minulý týden nám ve vlasti řádil orkán Emma. Bral střechy, padaly stromy. Jedna televizní hlasatelka oznamovala první oběť slovy: „V Čechách zabily muže padající blechy.“ Hned jsem si to představoval. Až pak mi došlo, že myslela zřejmě plechy, ale to už nikomu nestačila vysvětlit.

Potkal jsem na nádraží zničenou kamarádku. „Nerozumím si s manželem. Odstěhoval se k milence, nedává mi peníze, nezajímá se o Honzíka,“ plakala. Bylo mi jí líto. „Chceš se s ním rozvést?“ zeptal jsem se. „Uvažuju o tom už dlouho,“ odpověděla tiše. „Tak na co, proboha, čekáš?“ snažil jsem se ji povzbudit. „Na autobus,“ vyhrkla. Asi toho má fakt hodně.

V nové komedii Mein Faust, kde hraju podivnou existenci zbabělého doktora, bych měl mít podle výtvarnice kostýmů Evy Jiřikovské boty na podpatku. Na jedny zajímavé jsem v obchodě trefil a paní prodavačku jsem poprosil, jestli bych si je mohl zkusit. Nebyl to dobrý nápad. Paní téměř se slzami v očích poznamenala: „Vy už taky, pane Kubáníku?“ A to může být ráda, že jsem nepřišel v paruce.

Volal jsem režiséru Pitínskému, telefon však vzala jeho maminka. „Zdeněk není doma,“ oznámila mi. „Šel pro rohlíky a ještě se nevrátil.“ „A kdy odešel?“ zeptal jsem se. „V pondělí.“ Byl pátek. Chudák maminka, ta se asi čerstvého pečiva nedočká.

Josef Kubáník