ČTĚTE TAKÉ Ve Slováckém divadle se rodí jedno miminko za druhým

Začněme aktuálně. Slovácké divadlo vypustilo na Silvestra zprávu, že čekáte trojčata. Věřili tomu lidé ve vašem okolí?

To, že tomu věřili lidé zvenku, mimo divadlo, mě ani tolik nepřekvapilo, jako to, že tomu uvěřilo pár mých kolegů. To jsem zůstala paf. Připadá mi, že se nijak netajím pohlavím, jménem, všechno sděluju svým kolegům. Udivilo mě, že na to skočili.

Kdo o té kachně věděl?

Já sama jsem o tom nevěděla. Dozvěděla jsem to tak, že mi psala maminka, že pozdravuje všechny tři děti. Nechápala jsem, o čem mluví, tak mi řekla, ať se podívám na stránky Slováckého divadla. Neuvěřitelně jsme se u toho i s manželem a sestrou nasmáli. Pobavilo mě to, protože je pravda, že tím jak jsem výškově malá, tak břicho působí velké, ale prý není velké, jen na mně tak působí. Takže dotazy na dvojčata byly časté. Manžel potom gratuloval autorovi, že se mu kachna povedla, že na to lidi fakt skočili. Důkazem toho, že to bylo povedené, je fakt, že naletěli i kolegové.

Jak dlouho už nehrajete?

Původně jsem divadlu slíbila, že se pokusím hrát do půlky prosince. To jsem v půlce listopadu změnila, protože mám velké bříško a tím jsem měla omezený pohyb. Nezvládala jsem to a nedokázala jsem podat takový výkon, jaký bych chtěla. Když jsem třeba hrála Deník Anne Frankové, mrzelo mě, že jsem nemohla podat výkon, jaký by si diváci a i sama role zasloužila. Termín jsem tedy potom změnila na konec listopadu, ale poslední představení jsem nakonec ani neodehrála, protože jsem byla hospitalizovaná. Pak jsem do divadla přišla na Jízdu s Haraficou a nesmírně jsem si to na jevišti užívala. Zjistila jsem, že mi to chybí. Ale teď mě čeká ta nejkrásnější role, role maminky.

Těšíte se na miminko? A co vám naopak z divadla chybí?

Těším se nesmírně. Sice říkám, že kdo tvrdí, že těhotenství je krásné období, plete se. Aspoň u mne. Je to krásné, ale nese to s sebou problémy, u mě třeba zdravotní. Zaskočilo mě, že nemám tolik energie, že si musím jít třeba po obědě lehnout nebo padne osmá hodina a já bych šla spát. Jsem teď vlastně pro divadlo úplně nepoužitelná. A co mi chybí? Asi všechno dohromady. Patnáct let jsem se divadlu intenzivně věnovala, byl to můj druhý domov, dávala jsem tam velký kus sebe a teď to nemám komu dát. Samozřejmě to budu pak dávat miminku, ale zatím nemám komu. Mám tedy školu, které bych se měla plně věnovat, protože mě v červnu čekají státnice, ale to je jiné.

Celý rozhovor si můžete přečíst ve středu 13. ledna v týdeníku Slovácké noviny