Širší veřejnost jej zná především jako scénáristu seriálu Zdivočelá země. Na konci dubna zavítal dvaaosmdesátiletý Jiří Stránský do Uherského Hradiště aby se zde zúčastnil studentské literární konference a besedy v místní knihovně.

Součástí vašeho programu v Uherském Hradišti byla i návštěva někdejší věznice. Jaký to byl pro vás zážitek?
Přiznám se, že jsem dnes dovnitř už ani nešel, protože jsem tam byl celkem asi čtyřikrát. Křtil jsem třeba památeční desku popravených, když se slavnostně otevírala kaple se sochami od mého kamaráda Otmara Olivy. Tentokrát jsem již necítil potřebu, abych poslouchal nějaký výklad o věznici. Musím přiznat, že mě moji spolumuklové trochu rozčilují. Dřív byli samá sranda, ale čím starší, a sešlo se jich několik pohromadě, začali dodatečně trpět a tekly jim slzy. Tedy netýká se to dam. V nich je jakási noblesa, která jim to nedovolí.

Věznice a další využití jejího objektu je mnohaletým předmětem diskuzí. Dokážete si představit, že by na jejím místě vyrostl třeba supermarket?
Viděl jsem v životě už tolik supermarketů, že by mě nepřekvapilo vůbec nic. Osobně si myslím, že by tam mohlo vzniknout také něco, co by alespoň z části bylo schopné zaplatit zamýšlené muzeum totality. V tomhle obrovském rozsahu celého komplexu se muzeum prosadit určitě nepodaří. Píši jednou za čtyři neděle do časopisu Respekt, takže bych chtěl tentokrát napsat, pokud se to povede, o dění kolem hradišťské věznice. Když něco takového publikuji, podaří se mi tím většinou rozvířit vody. Snad mi tohle téma nechají, protože zásadní jsou v současnosti přece jen události na Ukrajině. Takže zítra zavolám Taberymu (šéfredaktor Respektu, pozn. red.), a uvidíme.

To Hradišťané určitě uvítají.
Osudným se stal fakt, že se rekonstrukci či jiné úpravy nepodařilo prosadit v době, kdy byl souzený Grebeníček a celá věc měla jakousi publicitu. Já jsem tehdy nahlas loboval pro to, aby se s těmi největšími grázly uspořádaly takzvané čestné soudy. To znamená, že by se sešel obrovský tribunál se soudci, prokurátory i obhájci, a tam by se předneslo všechno, co dotyčný provedl, včetně obhajob a polehčujících okolností. Na konci by byl vynesen rozsudek v tom smyslu, že kdybychom neměli na starosti daleko důležitější věci, než takové darebáky, tak by dostal třeba dvacet let. Jenže muklům, které jsem k tomu přemlouval, to připadalo málo. Oni pořád pouze útočili na soudy, což byla cesta do pekel, protože předsedkyně soudu samozřejmě byla členkou komunistické strany. Tak to tehdy prostě ještě bylo.

Nyní se zdá být pohyb věcí okolo věznice spíše v nedohlednu.
Tak trochu jsem to předvídal. Hlavně jsem věděl, že se nemůže podařit objekt kompletně zrestaurovat za strašné peníze, aby z něj byla zase jenom basa, to je trošku utopické. Na druhé straně jde o obrovitý památník událostí, jež se tenkrát děly, a to by se mělo reflektovat. Avšak s jakousi koncepcí. Chyba se stala také v době, kdy byl ministrem kultury můj kamarád Pavel Dostál. Usiloval o to aby se z věznice stala kulturní památka, čímž by se stala budova chráněnou. Společně s ministrem spravedlnosti Otakarem Motejlem na to dost tlačili. Trošku to pokazil současný pan prezident, který v té době předsedal vládě a nebyla s ním vůbec žádná řeč. Kabinet prý měl úplně jiné priority. Podařilo se nám na něm alespoň vymoci podpis k 75milionové investici, díky níž vznikl skanzen na místě pracovního tábora Vojna u Příbrami. Tak alespoň to.

Ve vězení a uranových dolech jste prožil zhruba sedm let života. Jaký jste si z toho odnesl úplně nejhorší prožitek?
To je jako kdybyste se mě zeptal, kterou ze svých knížek mám nejradši. Nevím. Vzpomínám třeba na to, jak mě nechali šest dní a šest nocí chodit ve vodě. Měl jsem chodidla jako Japonka. To byste nevěřili, jak moc se člověku může scvrknout noha.

Více se dočtete v dnešním vydání Slovácký novin

Autor: Michael Lapčík