Při zkoušce s orchestrem na tento koncert prozradil, že ho cvičit na housle vždycky nebavilo. Od patnácti let však už ale věděl, že se chce stát muzikantem.

Základní umělecká škola v Uherském Hradišti letos slaví výročí. Co uslyší návštěvníci dnešního koncertu od vás?
Koncertu se zúčastním, ne však jako interpret, ale jako autor. K výročí základní umělecké školy jsem napsal orchestrální suitu pro malé i velké s názvem Uličkou tichá hudba zní. A skutečně tam vidím a slyším tu Františkánskou ulici v Uherském Hradišti, kde se už sedmdesát let linou tóny začínajících adeptů hudebního umění. Bude to premiéra a představí se v něm nejen současní žáci a učitelé ZUŠ snad všech oddělení, ale také bývalí absolventi, mezi kterými nebudou chybět profesionální hudebníci dirigent Stanislav Vavřínek, houslisti Stanislv Nosek, Michal Mrkvica, Radek Zapletal, violista Eda Vaněk a řada dalších vynikajících a uznávaných interpretů. Zpívat bude Iva Zámečníková, Čestmír Mléčka a dětský sbor, recitovat Eva Josefíková a Stanislav Nemrava. To ovšem hovořím jen o jedné části večera. V jiné části programu diváci uslyší a také uvidí Otvírání studánek Bohuslava Martinů v choreografii Ladislavy Košíkové a v podání taneční skupiny, pěveckého sboru a učitelů ZUŠ.

V kolika letech jste začal navštěvovat ZUŠ v Uherském Hradišti?
Tak jak to bylo tenkrát zvykem, chodil jsem tam od svých sedmi let.

Učil jste se hrát jenom na housle nebo také na jiné nástroje?
Do hudební školy jsem chodil jen na housle, na klavír a další nástroje jsem se učil sám, klavír jsem měl později povinný na konzervatoři v Brně.

Začal jste chodit do ZUŠ z vlastní iniciativy nebo to bylo spíše přáním vašich rodičů?
V sedmi letech málokteré dítě chce samo od sebe chodit do hudební školy, a tak tomu bylo i u mě. Bylo to přání hlavně maminky, která pocházela z muzikantského rodu. Myslím, že je nutné děti trochu popostrčit a udělat rozhodnutí za ně. Já jsem měl navíc štěstí, že všichni moji starší sourozenci na něco hráli, a bral jsem to jako samozřejmost. No a když se mi podařilo něco málo zahrát, tak jsem zjistil, že mě ta muzika vlastně baví. Skutečný a cílený zájem však přišel až někdy v patnácti a později, to už jsem věděl, že chci dělat muziku.

Bavilo vás pilně cvičit a chodit na hodiny i v dětství? Neměl jste někdy myšlenky s tím skončit, že vás to nebaví?
Myšlenky na to, že bych sám od sebe skončil, jsem nikdy neměl, protože jsem je prostě mít nemohl, to by mi rodiče dali! To by bylo pro ně velké zklamání. Samozřejmě, že mě nebavilo vždycky cvičit, tím spíš, že jsem se věnoval intenzivně také sportu a ten se ne vždy s houslemi dobře snášel, ale ve své podstatě mě muzika velmi bavila, až se mi stala povoláním.

Při svých vystoupeních se jistě setkáváte také s dětmi. Co byste jim poradil, když se učí hrát na hudební nástroj a moc je nebaví trénovat?
Že to někdy nejde jinak, než se zatnout a překonat sám sebe. To vítězství nad vlastní leností stojí za to.

Kdo vás na ZUŠ učil? Pamatujete si svoje učitele?
Nezapomenutelnými učiteli mi byli Petr Křivák na housle a Jaroslav Čech v hudební nauce.

Jak na hradišťskou ZUŠ vzpomínáte? Zažil jste tam i nějaké veselé chvíle, vzpomenete si na nějakou historku?
Své vzpomínky a poděkování jsem napsal do almanachu ZUŠ a patří tam i veselé příhody. Ostatně, kdo znal Petra Křiváka, ví, o čem mluvím. Ve vzpomínkách se výše jmenovaní, ale i řada dalších učitelů hudební školy, stali už dávno po právu legendami.

Vedete k hudbě také vaše děti (dceru a syna)? Nebo mají spíše jiné zájmy?
Naše děti k hudbě samozřejmě vedeme, ale v žádném případě nemáme s manželkou touhu si na nich realizovat nějaké svoje nesplněné sny. Pokud se v budoucnu ukáže, že talent mají, budeme rádi, když se hudbě budou věnovat, ale pokud budou mít talent spíše na něco jiného, ať se věnují něčemu jinému a hudbu ať mají jako ušlechtilého koníčka.

Čtěte také:

OBRAZEM: Pavlica zkoušel s orchestrem