Její název Jdu Slováckem krásným předznamenává, o čem pojednává – o Slovácku, jeho lidových tradicích a folkloru.

Můžete knížku čtenářům přiblížit?

Pro ty, kteří znají moji knížku Rebelové proti všednosti, která vyšla v roce 2003, nebude překvapením. Je to jakési volné pokračování. Podobně jako v té první knížce i tady se někdy sám, jindy s malířem Moarchem Evenem vydáváme na společné cesty Slováckem, abychom byli svědky lidových obyčejů a setkali se se zajímavými lidmi. Knížka obsahuje čtyřiadvacet reportáží a fejetonů, které jsou dalším výborem mojí novinářské tvorby z posledních zhruba deseti let.

Kam všude se může čtenář prostřednictvím knížky podívat?

Většina textů je z hradišťského Dolňácka, zejména z Poolšaví, a to hlavně v souvislosti s jarním zvykoslovím ve Veletinách, Hradčovicích, Drslavicích a Popovicích. Vypravím také o kunovických handrlácích, draní peří v Podolí či zabijačce v Hluku. Ale s Miškem jsem se vydali také za hranice našeho regionu, na hanácké Slovácko a Podluží, konkrétně na hody do Kobylí, Lanžhota a Velkých Bílovic, na Slovácký rok do Kyjova, ba dokonce až do Opavy, na pochovávání basy, která umřela svobodné slovácké obci Výhonek.

A píši také o lidech, se kterými jsem se na svých cestách za folklorem setkal a kteří mě něčím zaujali, jako kupříkladu někdejší zpěvák Včelaranu z Topolné Jaroslav Hrdina, kopaničářský slavíček Ladislav Gabrhel, primáška z Hluku Kateřina Říhová anebo již nežijící vedoucí souboru Brozané Věrek Blahutka.

Jak je patrno z tiráže, vydal jste si knihu ve vlastním nakladatelství…

Ano. Regionální literatura nikdy neměla a nemá ani dnes na růžích ustláno. Takové knížky vycházejí v malých nákladech, protože mají čtenáře jenom v určitém regionu, a velcí nakladatelé o ně nemají zájem, protože na malém nákladu mají malý zisk. Protože jsem kdysi v Břeclavi zakládal nakladatelství, pět let stál v jeho čele a dovedu si s přípravou knihy pro tisk poradit, jevil se vlastní náklad jako schůdná možnost. Že jsem nevyšel ze cviku, jsem si ověřil při přípravě knížky o lékárně U Zlaté koruny, a pak už nebylo co řešit.

A co distribuce?

Jak dostat knihu ke čtenářům, zejména k těm na vesnici, to ovšem problém je. Ale oslovil jsem obce, o kterých v knížce píši, a většina z nich projevila o knihu zájem, podle něhož jsem stanovil výši nákladu. Kniha až na několik málo výjimek, jakou je hradišťský Portal pana Janouška, nepůjde do knihkupectví. K dostání bude i v knihvazačské dílně mé dcery Petry na Domě služeb.

A co plány do budoucna?

Víte, já jsem žil dosti bohémským způsobem a ono se to na člověku přece jenom ve stáří tak trochu podepíše. Na mně trochu víc, než jsem očekával. Letos jsem musel ze zdravotních důvodů řadu aktivit opustit, ba odříci i některé již přislíbené literární zakázky. Ale musím dodělat rozdělanou práci, a tou je výbor z tvorby Jana Janči, rodáka z Vlčnova, kdysi velice významného novináře, který působil také ve Vídni. A co bude dál? Už se moc těším, jak budu chodit v Chřibech na houby a s Bořkem Žižlavským budeme hledat mohylová pole a zapomenutá hradiště.

Marie Beníčková