Na křest nového cédéčka

Ale když se na scéně objevili Burčáci a s nimi nastoupily míkovické sbory, bylo to něco víc než legendy. Legenda je něco, co žije ve vzpomínkách, co už kdysi bylo. Legenda žije tak trochu ze své dřívější slávy.

Míkovjané, jejich soubory, sbory, muziky i děcka, to je něco jiného. V Míkovicích je zdroj, který prorazil kdysi před staletími a dosud tryská jakoby stále silněji, stále mocněji. Zdroj čeho? – ptáme se. Možná to ani sami nedovedeme definovat. Přestože jsou Míkovice po desetiletí součástí města, nic městského jim nepřešlo do krve. Je to pozoruhodné – nepoměštily se! A přestože se již dávno neživí jejich obyvatelé jako rolníci, zemědělci, sedláci, přesto mají selskou duši, takovou, jakou měli jejich předkové kdysi.

Když zpívají Míkovjané – cítím, že v nich a s nimi zpívá Slovácko. To Slovácko, které si neseme v srdci jako vzpomínku na své dědy a babky, na mužské a ženské, kteří prožili svůj život na rodném statku, na chalupě, na poli, na roli. V tom zpěvu cítím i krajinu Slovácka, s poli, zahradami a vinohrady, cítím spěchající vodu Olšavy i pomalejší tok Moravy. Cítím v tom zpěvu klinkání zvonů z věží venkovských kostelíků oznamujících klekání a shánějící děcka domů ze hry. A před mým vnitřním zrakem se procházejí galánky s galány, mamičky s nemluvňaty zavinutými ve vlňáčku, dědáčci v hospodě u karet, chlapi ve sklepě u vína. Všechno, celé naše Slovácko je v tom zpěvu.

Ale to není vše. Víte, Slovácko kolem nás se proměnilo. Mnohde folklor umí, protože se ho naučili v souborech. V Míkovicích folklor umí, protože ho mají v genech. Je to pořád živá kultura této obce. Míkovice jsou ostrov původního – v tom dobrém slova smyslu – vesnického cítění a vnímání. Míkovice žijí a nic neztrácejí ze svých hodnot, byť jsou ze všech stran obklopeny zglobalizovaným a mravně zdevastovaným světem počátku 21. století. Přesahují z minulosti do současnosti a jsou oázou původní přírody v krajině rozoraných mezí. Toto cédéčko, které dnes křtíme, už je pamětí – nejen Burčáků, nejen míkovických folkloristů, ono je pamětí hodnot, kterých se jinde lidé lehkověrně vzdali, ale tady v Míkovicích mají trvalou povahu.

Přečtěte si také:

Sbory z Míkovic pokřtily cédéčko