Nedá se nic dělat, pythagoriády, bambiriády, kuličkiády, drakiády a jiné -iády dostaly sestřičku, vajíčkiádu. Nápřah… trefa. Anebo netrefa. Ale když už se člověk trefí čili zasáhne cíl, jak praví Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, házeče či střelce zalije pocit radosti, štěstí, leckdy i hrdosti. To už ale Slovník nepraví. Trefit třeba kličkujícího zajíce, asfaltového holuba (ten nekličkuje) nebo na kolotoči zanášející vzduchovkou špejli s papírovou růží, neříkejte, že se leckomu nevzedme pýchou hruď a že šťastlivci v hlavě nebleskne – jsem fakt dobrý. To si může říct i ten, kdo se v notně podroušeném stavu trefí hned napoprvé klíčkem do dírky zámku. Pokud ovšem trefí domů…

Jazykoví kreativci, novátoři, ti nedávno přišli s nejednou „trefovací“ novinkou, nad níž konzervativci kroutí hlavou, některým nad ní hrůzou vstávají i vlasy (já mohu jen kroutit, těm pár chlupům nestojí za to vstávat). V podání těch novátorů fotbaloví ostrostřelci už nestřílejí, nedávají góly, ty ani nevsítí, oni je, a nejen góly, trefují! Považte, trefují! Tu kanonýr trefí gól, tu trefí tři body, tu vítězství, někdy i napřáhne a trefí alespoň remízu. Jinak by trenéra asi trefil šlak…
S tím trefováním, jak vidno, to není jen tak. Jeden můj kamarád dokonce tvrdí, že každý z nás je nějak trefený, ale jistý David, rád napovídám který, prý rovnou do čela. A nemá pravdu?

Miloš Vsetínský