No řekněte, kdo s normálním rozumem by přemýšlel nad tím a psal o tom, proč kdosi kdysi slovo „propisovací“, tedy sloužící k propisování, jak uvádí Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, spojil se slovem „tužka“. Tím totiž „vznikla“ propisovací tužka, jež je uvedena také ve Slovníku (to je prosím zcela správně napsaný zástupný název pro výše zmíněný Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost). Jenže ona tužka s přívlastkem propisovací normálně nepropisuje. Zkuste propisovací tužkou něco propsat, třeba pouhé jedno slovo – propsat. Nepropíšete ho. Pouze ho napíšete.

Aby propisovací tužkou alias propiskou člověk něco propsal, chce to maličkost – propisovací papír nebo papír kopírovací. Pak propíšete cokoliv.

Cokoliv v tom případě propíšete ovšem i docela obyčejnou tužkou, klasickou. Ta je totiž stejně „propisovací“ jako ta propisovací. Proč se tedy té propisovací říká propisovací? Neměla by být spíš vypisovací? Ne snad proto, že se jí kromě jiného i něco vypisuje, ale proto, že se vypisuje, postupně vypisuje. Až se vypíše. Ta obyčejná, v dřívku oděná, ta je na rozdíl od té propisovací nevypsatelná. Jakmile se změní v prcka, končí. Kdo by psal třeba dvoucentimetrovou tužťulenkou, dovedete si to představit? Takové a podobné nevypsané mrzáčky čeká jediné – vyhazov. Koš.

Vypsaná propisovací tužka, ta je na tom líp, aspoň některá. Může dostat „protézu“ a z mrzáčka je zase fit holka. Ale jenom na psaní. Aby něco propsala, musíte jí posloužit onou maličkostí… Chápete to?

Miloš Vsetínský

Seriál jazykových minifejetonů Miloše Vsetínského: klikni ZDE