A moje rádio? Když jsem do něj onehdy kupoval kazetu, mladou prodavačku málem postihly mdloby. Kazetu? zeptala se udiveným tónem a oči užuž obracela v sloup. Sedmdesátiletému kmetovi asi chtěla dát najevo, že žije nejmíň ve středověku, řekl jsem si.

A když na nás jednoho dne namířil redakční kolega fotoaparát, já jediný čekal na onen známý záblesk. Marně. Aniž se zablesklo, aniž bych kde viděl mikrofon, ocitl jsem se den poté na internetu coby mluvící tvor! V tu chvíli jsem se cítil víc v jeskyni než u počítače v redakci. A tam u ohně občas dumám, proč ani blesky nerozmetají esemesky, které nám musejí létat někde nad hlavou. Inu, novodobý neandertálec… Dumám i nad tím, proč si nemůžu na Radiožurnálu nahrát na onu kazetu celou píseň jen proto, že muzikantům, aniž dohrají, do toho začne mluvit nějaká rychlomluvka. A mnohdy jak mluvit! Jednou ve zprávách zazní, že Berdych v žebříčku klesnul namísto klesl, jindy ohlásí, že Německo postihnul dopravní kolaps (ten ho postihl), že policistům se naskytnul pohled (naskytl je správně), zaznít nemělo mezi jinými ani slovo přiřknul. A co víc, na Radiožurnálu se dokonce ptají na otázky! Jak? Na otázky se budeme ptát, budeme se vás ptát na anketní otázku, ptáme se vás na tu samou otázku…

I vy můžete vyjadřovat vaše názory, to také zaznělo. Jenže ony názory mělo doprovázet slůvko své, ne vaše. Takže těmito řádky alespoň na něco radiožurnálového vyjadřuji svůj názor, byť si připadám jako novodobý neandertálec..

Miloš Vsetínský

Čtěte více: vpravo nahoře Související články