Ten má za sebou těžké období, kdy přišel o všechny kamarády ze skupiny. Nepříjemné zážitky jej však nepoložily, spíše naopak, otřepal se a Katapult do roku obnovil. Film s názvem Rock života v Hradišti slavnostně uvedl jeho řešisér, hradišťský rodák, Jan Gogola mladší spolu s hlavní personou Oldou Říhou. Slováckému deníku při této přílěžitosti oba poskytli exkluzivní rozhovor, v němž se svěřili například s tím, jak snímek vznikal.

Frontman Katapultu Olda Říha: Kytice? Nejsem Karel Gott

Rock života. Tak se jmenuje letošní novinka filmového dokumentaristy a uherskohradišťského rodáka Jana Gogoly mladšího, kterou její autor v úterý večer uvedl v hradišťském kině Hvězda. A to i za přítomnosti zpovídané persony, legendy českého rocku Oldy Říhy. Snímek zachycuje nejtěžší životní období frontmana legendárního Katapultu, kdy v krátké době přišel o všechny kamarády z kapely. Vzpamatoval se však, našel nové členy a za rok stál znova na pódiu. „A kapela hraje ještě lépe než dřív,“ říká Olda Říha v rozhovoru pro Slovácký deník.

Pane Gogolo, v průvodním textu k filmu se píše, že se váš snímek vymyká pravidlům hudebního dokumentu. Čím?

Jan Gogola: Když se řekne film o rockerovi, první, co člověku naskočí je, že bude o jeho začátcích. S kým hrál, o jeho stylu hudby, které kapely má rád. My jsme se s Oldou setkávali rok a půl v jeho mezní životní situaci. Díky otevřeným situacím a otázkám proti srsti má divák možnost si sám pro sebe říct, zda je pro něj Olda věrohodný, či nikoliv. A jestli má na to hlásat své životní pravdy z pódia.

Při tvorbě dokumentu se člověk musí ponořit do světa zpovídané osobnosti. Jak je vám svět rockera blízký?

Do značné míry rockerem jsem. Olda mimo jiné mluví o tom, že nikdy neví, co se bude hrát. Zatímco na desce hraje tříminutovou verzi, živě se mu to čtyřnásobně protáhne. A já také úplně přesně nevím, co se bude dít. Natáčím v duchu toho, co nám řekl učitel na FAMU a důležitá osobnost českého dokumentu posledních patnácti let Karel Vachek točte tak, abyste se také nechali natáčet. Abyste netočili jen to, co víte předem, protože tak natočíte jen sebe samého a své ego. Vystihl to i Olda při představování své kapely na konci jednoho z vystoupení: na Dědka hrála basa, na Tolju hrály bicí a na mě kytara. On neví, jestli hraje na kytaru, nebo kytara na něj. Neví, co bude přesně hrát a já nevím, co budu přesně točit. V tom se shodujeme.

Pane Řího, jak dlouho jste si rozmýšlel, zda na nabídku Jana Gogoly natočit film kývnete?

Olda Říha: Já jsem neměl šanci si to rozmýšlet. Do natáčení jsem byl v dobrém smyslu slova nenápadně vtažený. Nejdříve žádná nabídka o tvorbě dokumentu nepadla. Řeč na to přišla až po pár měsících a několika natočených fragmentech. Pamatuji si, že na Dědkův pohřeb bylo sedmadvacet pod nulou. Přišli šílení filmaři a dělali svou práci. Já jsem z toho měl v duši legraci, že zmrznou a bude od nich pokoj. Ale nebyl. Přežili to. Film pak vznikal nenápadně, kontinuálně a vlastně tak nějak sám.

Co vás přesvědčilo k tomu, abyste si Jana Gogolu pustil více „k tělu“, do svého soukromí?

Hodně jsem s tím bojoval. Plánoval jsem, že ho nepustím k sobě domů, na chalupu, do šatny, hospody. Přesvědčil mě až dokument o Metallice s názvem Monster, který jsem v průběhu našeho natáčení třikrát zkouknul. Ukazuje, jak hoši bojují s drogami a opilstvím, takový psychologický portrét. To mi hodně pomohlo. Řekl jsem si, že když se takhle dokázala otevřít Metallica, dokážu to také. Akorát rozdíl mezi mnou a Metallicou je takový, že oni si problémy zavinili sami vlastní idiocií a po mně vyjel vlastní osud. Honzu jsem tedy nakonec pustil do šatny i na chalupu. Jen jedno místo mu zůstalo zapovězeno. Horská hospoda na Šumavě. Prohlásil jsem, že nebudu dělat idiota před svými kamarády. Abych před ně tahal kamery, mikrofony, producenta i s rejžou a já tam budu za celebritu. To bych neskousl.

JG: Což je strašně důležité. Člověk by mohl získat dojem, že Olda pro filmaře udělá vše. Ale on řekne ne, mám nějaký svět, který zůstane jen můj.

Co vás po smrti basáka Dědka Šindeláře nakoplo, abyste složil nový Katapult?

Já jsem ještě v létě 2009 nevěděl, že jej dám dohromady. Začali na mě tlačit fanoušci. Což od nich vlastně byla sobeckost, oni si přáli, aby jejich mládí žilo dál a Katapult jim to umožnil.

Fanoušci tedy byli tím hlavním důvodem znovuzrození kapely?

To ne. Někdy v září jsem si sehnal bubeníka a basistu. Zjistil jsem, že hrají moc dobře. Udělali jsme Ochutnávku Katapultu, pár koncertů. Hráli jsme a hráli a já jsem naráz zjistil, že jsme schopní natočit novou desku. Do konce roku jsme ji zvládli a na jaře ji vydali. To byl prostě osud. No a celé to přechodové období skončilo zase v kostele. Tentokrát ne na pohřbu, ale na koncertě. V krkonošské Brusnici v největším východočeském kostele. Třináct set lidí stálo a zpívalo písničky. Byla to náhoda, pár měsíců předem jsem vůbec netušil, že si zahraji s kapelou ve vyprodaném kostele, že před ním bude stát šedesát Toi toi kadibudek, narvané parkoviště a Honza to celé natočí. Že tam lidi budou celebrovat Katapult a přijmou jej zpátky jako živou věc. To by nevymyslel žádný scenárista na světě.

JG: Hodinu po koncertě, který skončí ovacemi vestoje, přijde štáb do šatny. Tam sedí dva kluci, ztuhlí jako sochy, a Olda pucuje je i sebe, že to nebylo ono. Na kameru. A vy díky tomu vidíte, že si ten člověk jenom nehoní triko.

To je známka dobré funkčnosti kapely, ne?

Je to odhalení přístupu k muzice. Když chcete hrát na nějaké úrovni, musíte v lidech vzbudit emoce. Když se vám to nepovede, je na místě je seřvat. Jsme kapela typu Rolling Stones. Nehrajeme normální muziku, vzbuzujeme pocity. O to jde. To je rock and roll. Starý bluesman vám bude hodinu hrát na tři akordy a vzbudí ve vás emoce. B. B. King na pódiu něco mačká, kouří to do lidí a nejdůležitější na tom všem jsou zase ty emoce. S naším prvním koncertem šňůry Radosti života bylo 99 procent fanoušků spokojených, já ale ne. Tak jsem seřval kapelu.

S Katapultem jste zažíval nezdary často?

Katapult má jedno prokletí. Když se podívám zpátky, můžu jasně deklarovat a dokázat, že všechny jeho úspěchy vznikly po velkém průseru. Vždycky a bez výjimky. Když jsme šli nahoru, vstávali jsme zároveň z mrtvých. Umřel mně jeden bubeník, druhý, třetí. Komunisti nás zakázali, šlapali po nás. A vždycky to po těch hovnech a sračkách bylo ještě lepší, než předtím. My jsme prostě prokletá kapela. Každá deska pro nás byla strašně důležitá. Buď budeme mít hity a úspěch, nebo jsme v háji. Vždycky. Já jsem si dokonce jednu dobu myslel, že mě někdo uřknul. Tak jsem rok sháněl ježibabu, aby mě odeřkla. Vůbec nic se mi tehdy nedařilo.

To jste si nechal věštit z koule nebo co?

Tak se to nedělá. Přistěhoval se soused, který mě vůbec neznal. Prozradil jsem mu akorát, kdy jsem se narodil. On mi pak řekl léta, v nichž jsem měl úspěch a naopak. Měl to napsané ve hvězdách. Pasovalo to. Prý kdybych mu řekl ještě hodinu narození, že bych se teprve dozvěděl věci. Chtěl jsem zavolat mámě, v kolik hodin jsem se narodil, ale vykašlal jsem se na to. Už bych o sobě věděl moc.

Bál jste se?

Neměl jsem strach, ale je to prostě dáno, tak co. Nechme se budoucností překvapit. Vždyť o čem je život muzikanta. První zkouška, kytara, kapela, singl, deska, knížka. A co dál?

Slavík.

Slavík, Anděl, film. A zase si říkám, že je hotovo. Kdo by řekl, že se jde pořád posunovat dál?

JG: Před chvílí tady v restauraci hrála písnička z Nekonečného příběhu. Olda z toho filmu pěkně cituje psa Falca: „Nikdy se nevzdávej, štěstí si tě najde.“ Sedíme teď dvě stě metrů od Prostřední ulice, kde jsem si ve svých devíti letech v Supraphonu koupil singl za dvanáct korun. Líbil se mně na něm obrázek dvou rozmazaných chlapíků na pódiu. Na jedné straně byla písnička Katapult, na druhé Blues. Deska se mně líbila, ale fanoušek se ze mě nestal. A za třicet let jsem natočil film, jehož titulní písní je Katapult.

OŘ: Děláme, co umíme. Viewegh píše knížky a polovinu národa tím nasere. Honza Kraus natočí film a dostane do držky, že je blbej. Takovým lidem já říkám, že jsou Katapult. Tak to má přesně být. Je úžasné, že za dva roky tomu bude padesát let, co hraji rock and roll. Navíc tím padesáti procentům lidí dělám radost. Není to úžasné? Vždyť já vlastně nic nechci. Jen ten rock and roll.

Po dvou nových členech kapely chcete, aby kráčeli ve šlépějích Dědka a Tolji?

To se právě nestalo a je to moc dobře. Olda, Dědek a Tolja byl historický Katapult. A my z toho nežijeme. V roce 2011 jsme posunutí o řád výš. Fanoušci přijali dva muzikanty, kteří tu jsou sami za sebe, upřímní, přirození, nepitvoří se. Jsou lepší. Hrajeme novou desku a lidi si zpívají text. Dědka máme dál ve svém srdci. A on mezitím shora sleduje, jak to tady vedu.

JG: Vidím to jinak. Katapult hraje písničky, které by bez Dědka nevznikly. Kdyby tam nebyl, nemůže k rezonanci dojít. Kdyby neprožili ty „stovky hotelů“, tak by prostě spadl řemen. Ale stroj jede dál, protože na pódiu je jich mnohem víc, než vidíte.

OŘ: Ale kluci tam jsou za sebe. Jen ještě nejsme kamarádi, pouze spolu hrajeme. S Dědkem jsme byli od roku 1963, věděli jsme o sobě jakýkoliv detail. Nová generace je více vtažená do sebe, každý mlčí. Srdce lidí už nejsou otevřená jako dřív. My jsme byli beat generation. Opravdoví kamarádi.

JG: Olda je spíš tak silná osobnost, že od sebe lidi odhání. Není jednoduché s ním vyjít. Žije podle jízdního řádu, co ještě patří do jeho života a co už ne.

OŘ: Ty jsi intelektuál nepoužitelný v praxi. Zrovna jak jsme dohráli v té Brusnici, sešel z jeviště a šatnu jsme měli v sakristii. Promotéra i s farářem jsem vyhnal do hajzlu, že chceme být hodinu sami. To je naše tradice, hodinu po koncertě dřepíme v šatně a dožíváme jej. Producenta jsem seřval, protože roztleskával lidi, což mě k smrti uráží. Mezi jevištěm a publikem lítají emoce a do toho před oltář dojde týpek v bílé košili a začne tleskat. Že prý mám být na takové lidi hodný, protože mi zařizují kšefty. Mě to nezajímá. Když chci mít hodinu klid, tak bude klid. Za každou cenu. I moje žena ví, že nesmí hodinu do šatny. Ostatně v šatně nikdy žádná ženská nebyla. Fanynky jsme mívali až v moravských sklepích. Prostě jsme hráli, pak jsme šli chlastat a bavit se s nimi, rvali jsme to do těch holek přes vinné sudy. Ale do šatny žádná nesměla. A ten producent mi nakonec volal, že se mnou chce dál pracovat, protože se mu líbí, jak se držím svých zásad. A to jsem s ním nakládal pěkně tvrdě.

JG: Byla připravená holka s kyticí, která měla Oldovi popřát na závěr koncertu k narozeninám. Olda ji vyhnal nejen z pódia, ale i z kostela a dost možná i z celé Brusnice.

OŘ: Vždycky, když za námi přišli pořadatelé, že nám dají na závěr kytku, jsem zdvořile odmítl. Nepřichází v úvahu. Protože nejsem Karel Gott. My jsme rockandrollová kapela a žádné kytky nechceme. To přece nejde.