Pak se klepáči scházejí na Velký pátek ráno za rozbřesku na ranní klepání a znovu v poledne, to je doba, kdy přibili Ježíše Krista na kříž. Následuje klepání v 15 hodin, to Ježíš Kristus naposledy vydechl a v 17 hodin se nahrazuje zase večerní klekání. Na Bílou sobotu se klepáči sejdou opět za rozbřesku, aby nahradili ranní klekání. Naposledy se kluci potkají na Bílou sobotu v poledne.

Večer pak v kostelích světí vodu a paškál (kostelní svíce, která se zapaluje po celý rok při mších pozn. aut.). Se vzkříšením Ježíše Krista na Bílou sobotu při večerní vigilii se zvony opět vracejí a tím klepání končí.

Mlčení zvonů je symbolické vyjádření smutku velikonočního týdne

První zmínka o klepání se objevuje již na konci 8. století, kdy se zvonění nahrazovalo rachocením, jak uvádějí v rituální knize římské církve.

Zavazování či podvazování zvonů je většinou zdůvodňováno tím, že po dobu smutku velikonočního týdne „zvony odletěly do Říma", nebo že umlčení zvonů symbolicky znázorňuje mlčení apoštolů v době utrpení, ukřižování a zmrtvýchvstání Krista.

Každého potěší, když uslyší zvon, anebo aspoň školní zvonek oznamující konec hodiny. Kostelní zvony, kromě umíráčku, znějí vždy radostně, protože oznamují radostné události: zvou na bohoslužby, provázejí novomanžele, vítají nový rok. Rozezněly se také při vyhlášení příměří. Na Zelený čtvrtek si připomínáme věci smutné: Ježíš Kristus byl zrazen a zajat. Na Velký pátek ještě smutnější: byl za nás mučen, ukřižován a pohřben. V hrobě spočívalo jeho tělo po celou Bílou sobotu. Proto v tyto tři dny nezvoní zvony, ale ozývá se smutný zvuk dřevěných hrkaček. Toto nařízení vydal papež, proto se lidově říká, že zvony uletěly do Říma.

Klepání je určeno chlapcům

Klepání je záležitostí dětí, konkrétně chlapců. Není určeno od kolika let se klepe. S klepačem zvaným trakař chodí menší a mladší děti. Tím, že klepač nenesou, ani ke klepání nepoužívají kliku, je to pro ně méně fyzicky náročné.

Pro starší kluky byly různé druhy klepačů: takzvaná kladívka, která se používají ve svatém týdnu i v kostelích místo zvonků, nebo různé druhy klikových klepačů, které tvoří ozubené kolo s pérem. Podstárci pak používali takzvanou kobylu: jednalo se o klasický klepač, kde bylo ozubené kolo s pérem ještě doplněné kladívky. Průvod se řadil tak, že vpředu chodily nejmenší děti s trakařem, za nimi starší chlapci s kladívky, za nimi ostatní s klepači podle velikosti a průvod uzavírali podstárci s kobylami.

Kudy chodili kluci po dědině

Klepáči se scházeli na příkopě před domem čp. 50, popřípadě čp. 67. Později, když se v Kněžpoli vybudovala kanalizace a příkopy zmizely, scházeli se klepáči u obchodu, který byl u pomníku padlých, dnes u čp. 345. Když se klepáči seřadili, prošli okolo pomníku do „kúta", tam se otočili a pokračovali okolo obecního úřadu směrem ke hřišti.

Před první bytovkou se otočili a šli zpět. Na křižovatce u domu čp. 247 se odpojil jeden stárek s podstárkem a šli směrem ke školce, tam odbočili k hospodě, pokračovali ke kluzišti, prošli ulici Trávníky a vrátili se ke kostelu, kde se připojili k ostatním. Po celou cestu podstárek klepal. Říkalo se tomu, že „chodili uličky". Ostatní klepači pokračovali okolo obecního úřadu a hospody směrem k cestě na Uherské Hradiště.

Po cestě se na určitých místech zastavovali a zpívali píseň My klekání klepeme".

My klekání (poledne, tři hodiny)* klepeme,
tím památku činíme,
že Kristus Pán za nás umřel
a na kříži pro nás mřel.

Pod (on, tot, ten)* smrt (po smrti) hroznou (hořkou, Božskou)* podstoupil,
by nás hříšné vykoupil,
všechny naše nepravosti
ráčil na sebe vzíti.

Protož, milý křesťane,
modli se Anděl Páně,
by nás pán Bůh zachoval,
na přímluvu(y)* Marie.

Na konci obce se klepači otočili a šli zpět okolo zastávky autobusu ke „kaštánku". Končilo se u kamenného kříže před kaplí svaté Anny, kde se všichni pomodlili růženec.

Když se klepající chlapci rozcházeli, zapisovali si je stárci při průchodu brankou od zahrádky kapličky. Někdy se stávalo, že klepáčům házeli na zem sušené trnky, pravděpodobně naschvál, aby se děti rozutekly a narušil se tak průvod. Délka obchůzky byla přibližně tři kilometry.

Protože se za uplynulých 40 let Kněžpole podstatně zvětšilo, v posledních letech se klepáči rozdělují na dvě skupiny.

Funkce stárků a podstárků

Stárci a podstárci chlapci, kteří v daném roce dosáhnou věku třinácti a čtrnácti let. Je to pro tyto chlapce první vystoupení na škále lidových tradic v obci, které si sami organizují a zásahy dospělých bývaly vždy jen ojedinělou záležitostí.

Úkolem stárků bylo zorganizovat klepání, dbát o bezpečnost dětí v průvodu a zajistit, aby vše okolo klepání proběhlo bez jakýchkoliv problémů. Stárci a podstárci se po celou dobu klepání pohybovali společně. Také obě noci trávili pospolu, zpravidla v některé stodole, ta jim sloužila jako základna. Toto místo bývalo tajné a ani rodiče nesměli vědět, kde mladá chasa spí. Domů se chodili jen najíst a umýt.

Stárci bývali vybaveni lískovou palicí o průměru 35 centimetrů, dlouhou kolem 1,52 metrů, do jejíž kůry vyřezávali různé tvary a ornamenty. Na horní části palice býval zpravidla kříž s letopočtem, stejný, jako najdeme na paškálu. Dalším symbolem na palici bývalo jméno nebo monogram. Na palice chodili společně a byli hrdí na to, že si symboly sami vyřezali. Palice jim sloužily k udržování tvaru klepajících chlapců a hlavně je odlišovaly od ostatních klepáčů.

Podstárci byli jakási pravá ruka stárků. Chodili se stárky „uličky" a chodili s nimi po koledě. V průvodu klepáčů byli řazeni na konec a většinou si sháněli klepače, takzvané kobyly, které vydávaly nejsilnější hluk. Jinak byli podstárci v průvodu k nerozeznání od ostatních klepáčů. To však jenom v průvodu.

Podstárci byli po celé období klepání společně se stárky prakticky neustále mimo domov. Funkce podstárků měla velký význam v tom, že viděli u stárků, jak je klepání organizováno, aby v dalším roce nemuseli tápat, co a jak má být.

Jak vypadala koleda

Na Bílou sobotu dopoledne vyráží stárci a podstárci na koledu. Rozdělí si Kněžpole podle toho, kolik jich je. Zpravidla chodí stárek se svou vyřezávanou stárkovskou holí a košem na vejce, doprovází ho podstárek s klepačem nazvaným kobyla. U každého domu zaklepe klepačem a zazpívali koledu. Jsou tři varianty této koledy:

Dejte, dejte
na chudobného hřebce,
který o třech nohách skáče,
dejte, dejte korunu nebo vejce.

Dejte, dejte korunu nebo vejce
na smutného hřebce,
který tak smutně řehce,
dejte, dejte korunu nebo vejce.

Tetičko a strýčku,
dajte nám korunu, nebo vejce,
pro našeho hřebce,
hřebec nechce chodit,
mosíme ho vodit,
hřebec nechce nám skákat,
musíme ho táhat.

Ještě před odpoledním klepáním se stárci a podstárci sešli, aby si počítali svou výslužku. Dělilo se na tři díly: stárci, podstárci a ostatní klepáči. Za část peněz se v obchodě nakoupily bonbóny.

Po poledním klepání, které bylo zároveň poslední, dostal každý klepající chlapec výslužku několik vajec a několik bonbónů, a to podle evidence stárků, úměrně tomu, kolikrát klepal. Větší část výslužky si rozdělili stárci a podstárci. Podstárci dostali několik vajec a zbylé peníze a vejce zůstávaly stárkům.

Rozdělení klepačů podle dvou autorů

První rozdělení pochází z knihy Lidová zbožnost.

Tragače, název je pravděpodobně odvozen od starého dopravního prostředku. Jde o malý vozík, který má na ose kola ozubené kolo, na které doléhá pravítko péro, častěji i více pér, které při pohybu vydávají zvuk. S tragačem klepali nejčastěji menší děti.

Kladívka a jednoosé vrkače byly lehké, ovládané jednou rukou.

Točivé se zpravidla držely nějakým držátkem anebo se vkládaly pod paži a druhou rukou se točilo klikou. Jednalo se o základovou desku, na které bylo ozubené kolo s pérem.

Kobyly jsou točivé klepače doplněné o kladívko, popřípadě několik kladívek, klepajících na základě otáčení klikou.

Pavel Kurfürst ve své knize Hudební nástroje má rozdělení jiné.

Klapotka, klapačka, klapetka, klepač, kačar dřevěná klepací deska s jedním nebo více kladivy je pravděpodobně nejstarší nástroj velikonočního rituálu. Pokud není osa s rameny umístěna přesně v polovině delší osy desky, vzniknou dvě nestejně rezonující části, které proto při úderech vydávají dva různé tóny.

Řehtačka, hrkávka, hrkačka, hrkač, hrkotka, brkačka, vrkačka, vrkač, vrzkáč, vržďák, rechotka, rechotník, rapačka, rapkáč, rapotáč, řehotka, krzačka, křistačka, skřipač, ščekotka rotující klepací deska, tvořená dřevěnou pružinou, jejíž konec naráží na soustavu nepohyblivých kladiv, představovanou bočními plochami ozubení pláště dřevěného válce. Jde o mladší nástroj velikonočního rituálu. Nejstarší zachovaný evropský exemplář pochází ze 14. století a je uložen v pyrenejském klášteře Escaladieu v jižní Francii. Literární i ikonografické prameny dokládají, že od počátku 17. století byly na našem území řehtačky atributem „bláznů" při maškarních průvodech, že sloužily také jako signální nástroje ponocných a hasičů a že je používali hlídači vinic na plašení ptáků a naháněči zvěře při honech.

Valcha, kačar, kachna, kocour je přenosnou kombinací klapotek a řehtaček ve větším provedení, takže k jejich pohonu je třeba otáčet klikou.

Trakař, tragař, tragač, samokol je většinou také kombinací klapotky a řehtačky; jeho ozubené či palcové kolo je upevněno na společné ose s kolečkem trakaře. Často byla na korpusu trakaře umístěna dřevěná figurína Jidáše. Chlapec s takto vybaveným trakařem byl pak jako Jidáš pronásledován ostatními.

Věžní řehtačky jsou ještě větších rozměrů než valchy a trakaře. Často jsou vybaveny mohutným rezonátorem ve tvaru truhly. Byly a mnohde dosud jsou trvale umístěné ve věžích kostelů vedle zvonů, které o Velikonocích nahrazovaly. U nás jsou známy například z chrámu sv. Bartoloměje v Pelhřimově, odkud putovaly do Muzea Vysočiny ve stejném městě.

Autor: Petr Švehla