Zhruba po roce, když do Slováckého divadla nastoupila jeho dcera Alžběta, se do něj zapojila i ona, a nyní v hlavní dětské roli exceluje i její syn David. Jaké to je? A co říká na možnost, že by se z něj stal herec? I na to odpovídá v následujícím rozhovoru.

Vzpomenete si na čas, kdy jste po Heleně Jaré převzala roli Estelle v muzikálu Donaha!? Tenkrát už to byl cenami ověnčený muzikál. Jaké to pro vás bylo?

Myslím, že v té době, kdy jsem roli Estelle přebírala, tak ještě žádné ocenění inscenace neměla, ale už měla velký divácký ohlas. Ta role byla pro mě velmi důležitá, protože to byla má první práce ve Slováckém divadle, v mém novém angažmá.

V jedné z menších rolí se v Donaha! objevil i váš tatínek. Na jevišti jste se tentokrát ale nepotkali. Bylo vám to líto?

Ani ne. My už jsem se na jiných jevištích potkali několikrát. A na jevišti Slováckého divadla dvakrát ve Strakonickém dudákovi, kde jsem jako třináctiletá hrála dceru houslisty Kalafuny, kterého ztvárnil můj otec, a v Našich furiantech, kdy jsem zase jako devítiletá měla úlohu syna krejčího Fialy. Musela jsem políbit ruku svému taťkovi, který představoval pantátu Buška.

Pamatujete si konkrétní zážitky?

Z té doby si pamatuji, jak mně taťka s sebou na představení balil svačiny, když jsme přijeli pozdě v noci do Hradiště z představení z jiných měst, rozespalou přenášel do našeho trabantu kombi, napomínal, abych se v zákulisí chovala tiše, seznamoval s tím, že se v divadle nepíská, nejí na jevišti… A tohle vše teď vlastně dělám já Davidovi (teda kromě toho trabanta).

Ano, k vašemu synovi se dostaneme. Tatínek byl velmi oblíbenou postavou Slováckého divadla. Bála jste se, že vás s ním budou srovnávat? A srovnávali?

Bála. A možná také někteří diváci, ale i kolegové srovnávali. Proto jsem chtěla jako absolventka začínat na jiných prknech, co znamenají svět, než na těch slováckých. Ale moc se asi nedá srovnávat umění mužské se ženským. Proto jsou vždy v soutěžích ženské a mužské kategorie. Hlavní rozdíl mezi námi je, že otec byl hlavně bavič. Velká osobnost v oblasti komiky nejen na jevišti. Jeho „sprostonárodní“ písničky, které hrál na kytaru a zpíval při všech setkáních, oslavách či jen při posezení u piva, jsou proslulé.

Zmínila jste syna Davida. S ním se mohou potkávat diváci ve zmiňovaném muzikálu Donaha!. Jak ten nápad, že by mohl hrát Nathana, vlastně vznikl?

David se zúčastnil už konkurzu na dětskou roli do připravované inscenace Denní dům, noční dům. A nebýt toho, že je na svůj věk docela vysoký, tak by asi uspěl. Loni v září se začalo řešit, že stávající představitel Nathana už skoro předrostl hlavního představitele Tomáše Šulaje a byl vyhlášen konkurz. A Davča prošel! (Do rozhovoru vstupuje David)

David: V tom prvním konkurzu jsem si měl připravit písničku. A já jsem zazpíval dědovu oblíbenou Baladu o prdu.

Měla jste radost, že syn v tak útlém věku už pošilhává po divadelních prknech?

Měla jsem radost z nové zkušenosti, kterou můj syn může prožít. Protože každý nový podnět pomáhá k dalšímu rozvoji osobnosti. A u Davida to platí dvojnásob. David je hodně plachý, déle mu trvá, než se adaptuje. Ale způsob a energie, s jakou se vrhl do práce, mě velmi mile překvapila. A to, že se nezalekl nového prostředí, konfrontace s novými věcmi, mě vlastně i dojala.

David: No, já jsem nejdřív na žádný konkurz jít nechtěl, ale mamka mě přemluvila, ať to aspoň zkusím.

A jak ses na své první hraní v profesionálním divadle těšil ty, Davide?

David: Těšil jsem se hodně, ale měl jsem trému, ale jen v první scéně, v těch dalších už ne. A tak to mám doteďka.

Jak se David na roli připravoval? Pomáhala jste mu?

Chtěla jsem mu pomoct, tak jsem mu četla repliky ostatních postav, tak jak jsem to dělávala taťkovi. Ale při trénování choreografie jsme měli trošku neshody. Už je ve věku, kdy těžko nese, že můžu mít ještě v něčem pravdu.

David: Mamka mi pomáhala. Učil jsem se text a pohyby (choreografie).

Kolegové herci i diváci tě velmi chválí. Co na to říkáš?

David: To jsem ani nečekal, že mám takový úspěch. Všichni mi blahopřáli a já jsem byl překvapený!

Radujete se, nebo vás jako většinu matek hereček trochu děsí, že se mu hraní zalíbí?

Davida hraní baví, bohužel (smích). Raduji se, že když se rozhodl zkusit hrát divadlo, tak že se mu to prozatím daří. A jsem ráda, že ho to i baví. Samozřejmě jsem měla děsivou představu o tom, jak bude v rodině další chudý a nespokojený herec. Ale po své premiéře než usínal, mi řekl: ,Mami, strašně mě to baví. Ale neboj, herec nebudu. Chci být paleontologem!´

Co byste mu odpověděla, kdyby přišel s tím, že se chce stejně jako dědeček, maminka a vlastně i tatínek stát hercem?

Vylíčila bych mu o co všechno by přišel, kdyby se nestal paleontologem (smích).

Jeho otec je vynikající skladatel, maminka uznávaná herečka. Zdědil po vás umělecké vlohy?

Asi něco zdědil, jinak by kolegové při jeho účinkování nebyli tak uznalí (úsměv). Po otci zdědil hudební nadání, takže chodí ho ZUŠky zpívat do dětského sboru, hrát sólově na klavír i do orchestru. A jednou jsem ho přistihla, jak sedí u klavíru, před sebou notový sešit a zapisuje do notové osnovy to, co právě zahrál. Ale to bylo opravdu jen jednou. Jinak se u klavíru většinou rozčiluje. A ještě jednu vlastnost, mimo jiné, zdědil po svém otci a projevovala se už od útlého dětství na velmi málo fotkách je David zachycen jen tak s přirozeným úsměvem nebo obyčejným postojem. Má velkou oblibu dělat neuvěřitelné grimasy, dramatická gesta a vůbec všelijak se pitvořit prostě šašek.

David: Klavír mě opravdu nebaví, radši bych hrál na dudy.

Autor: Josef Kajetán