Pane Galuško, jak se vlastně stupavská falza dostala do Moravského zemského muzea?

Když jsem nastoupil do muzea, to by v roce 1983, byla na starém pracovišti jedna místnost a tam bylo napsané falza. Tady ty kameny byly opřené o zeď, kromě toho tam byly například korytovité klíny, co si různí amatérští archeologové vyráběli. Tak jsem se k falzům dostal. Tehdy byl vedoucím archeologického oddělení muzea Vladimír Ondruš. Ten mi naznačil, že kameny přivezl do muzea on, když, tuším v roce 1961, nastupoval do Moravského zemského muzea jako mladý pracovník. Přišel z Kyjova, kde byl archeologem. A někde nad Kyjovem, mezi Kyjovem a Klimentkem, byla nějaká hájenka, myslivna nebo něco podobného. No a tam ležely tyto kameny opřené o zeď. Nikdo si jich nevšímal. A tak je doktor Ondruš vzal a přivezl k nám do muzea.

A novodobá historie náhrobků?

Když jsme se v muzeu stěhovali v rámci Brna, protože jsme museli opustit starý kapucínský klášter, tak jsem ty kameny převezl sem do Starého Města, aby se třeba při stěhování neztratily. Takže byly vlastně celou dobu uloženy ve staroměstské archeologické stanici u hřbitova. Toto není jejich první prezentace od roku 1990. Úplně poprvé je lidé mohli vidět okolo roku 1995 v Moravském zemském muzeu v Brně, když tehdy dětské oddělení zemského muzea vymyslelo výstavu Slepé uličky archeologie. Kameny podlehly také povodni v roce 1997, nějakou dobu byly pod vodou, pak jsme je museli očistit, a tak dále. Takže teď budou k vidění vlastně podruhé.

Vědci dnes ale kameny považují s jistotou za podvrh, je to tak?

Velká většina ano. Někdy v roce 96 nebo 97 přijel za mnou do Starého Města Vojtěch Tkadlčík, tehdy děkan teologické fakulty v Olomouci. Přijel kvůli jiné věci, ale uviděl kameny a zareagoval: To jsou ona známá stupavská falza? I on si byl jistý, že se jedná o podvrhy, protože je nelze považovat za dobový nález z devátého století. Nápisy na kamenech jsou totiž psány úplně jiným typem hlaholice, než se v té době používala. Je to hlaholice, která se objevovala někdy ve 12. století, takzvaná hranatá. Už ve 30. letech napsal jeden pražský historik, že písmo neodpovídá době. Nakonec se přišlo dokonce na to, že se jedná o opis textu z učebnice staroslověnštiny. Na jednom kameni jsou nápisy ve vysoké hranaté hlaholici a na druhém jsou symboly jako biskupská mitra nebo lebka. Z odborného hlediska by neměla být na tom kameni ani mitra. Ukazuje se totiž, že mitry v 9. století nevypadaly tak, jak je známe dnes. Neexistovaly. Dnešní podoba pochází asi z 11. století.

Takový objev musel vyvolat mnoho otázek…

Ano, a zůstávají dodnes. Kdo měl zájem na tom, aby se něco takového našlo? Kdo vlastně udělal to falzum, a podobně. Kámen totiž váží okolo 70 kilogramů, jeden člověk ho neunese. Už jen ten moment dostat takto těžkou věc nepozorovaně na místo nálezu, tam to někde ukrýt, aby se to znovu objevilo, vyžadovalo v podstatě organizovaný čin, a ne jednoho člověka. Museli být minimálně dva, a třeba i s koňským potahem. Existují reálné domněnky, kdo asi z těch kopáčů, protože to asi byl někdo z nich, mohl falza udělat. Hlavně kdo na tom měl zájem? Důležitým aspektem je také to, že Klementýna Maštalířová vždy mluvila o těle. Metoděj jí prý říkal, že jeho tělo trpí pod kamenem, ať ho vysvobodí. Tělo byl jeden moment, který nemohla nikdy splnit. Kdyby řekla, budou tam kameny, tak by si člověk řekl pozor, jenže ona vždy mluvila o neporušeném těle. A samozřejmě po tisíci letech není možné, aby tělo zůstalo neporušené.

Napadá vás ještě nějaká zajímavost ohledně náhrobků?

Jedna věc je zajímavá z takové té novodobé historie. Když jsem nastoupil do muzea, přišel za mnou tehdy doktor Ondruš, o kterém jsem hovořil. Vyzval mě, že pojedeme na Stupavu k jisté paní Lukešové nebo Lekešové. Nebyl to nikdo jiný než dcera Klementiny Maštalířové. Byla to už starší dáma. Stalo se to v období, kdy zvolili papežem Jana Paval II. Ona mu psala kvůli objevu tohoto Metodějova hrobu. On jí tehdy odepisoval, ukazovala nám pozdravy a dopisy od něj. Tehdy nám ukázala rovněž jednu pozoruhodnou věc, o které se už dál nikdy nikdo nezmínil, a která nebyla nalezena ani v její pozůstalosti. Jednalo se o tři, možná čtyři staré zažloutlé papíry, které byly popsané červeným inkoustem. Dvě tři slova z toho byla vždy patrná, pak najednou klikyhák, potom zase nějaká slova, a tak se to opakovalo. Vyprávěla nám, že to jsou zápisky její matky, které si je dělala, když měla zjevení. To znamená v polospánku. Každopádně se nikdo nikdy nezmiňoval, že by existovaly nějaké písemné podoby těch vizí. Skutečně tam bylo čitelné něco jako: jdi, v lese cesta, a tak dále.

Proč si myslíte, že někdo něco takové udělal?

To se dostáváme do sféry spekulací. Kdo mohl nebo měl zájem na tom, aby se něco takového objevilo? Jedna věc je osobnost Klementiny Maštalířové, která měla vidění, dala peníze na výkopy a zadlužila tak domek. Druhá věc je, kdo z vnějšku této situace využil, kdo z toho chtěl nějak profitovat. To už je složitější. Já si troufám tvrdit, že to nebyla církev a představitelé Velehradu. Naopak, tehdy byla doba, kdy se Velehrad znovu vzmohl. Nastal velký boom zájmu o Velkou Moravu. Bylo by kontraproduktivní, kdyby podporovali nějaký výzkum v Chřibech. Vědecké kruhy stoprocentně také ne, protože ty zaujaly rezervované stanovisko. V odborných periodikách té doby o nálezu nenajdete ani zmínku. Věda čekala, stáhla se do pozadí a nejásala. Potom už zbývají jedině nějaká místní sdružení nebo něco v tomto smyslu. Je tu Lesní sdružení Osvětimany. Řekl bych, že tímto směrem by mohla vést stopa. Za vším hledejme určitým způsobem peníze. Jestli na tom někdo slušně vydělával, tak to nebyla Maštalířová, ale správce pozemků, kde se kameny našly. Chřiby jsou od pradávna považovány za mýtické místo, takže nález spadl jen do této celkové atmosféry. Při kopání pak asi někoho napadlo, že by se tomu mohlo pomoct. Zvlášť když Maštalířová říkala, že tam mají být kameny, tělo…

Takže si myslíte, že tam kameny někdo naistaloval v době kopání?

Já si nedovedu představit situaci, že by tam někdo třeba deset let před tím vykopal několik metrů hlubokou šachtu, do ní uložil kameny, pak by to tam nechal zalesnit, aby to chytilo patinu lesa, a po nějakých letech že by tam někdo přišel a kopal. Narážím teď třeba na Maštalířovou, která by si pamatovala z dětství, že na tomto místě farář Zikmund nebo někdo jiný kopal, uložil tam ty kameny, a ona by tam po těch letech přišla, na úplně stejné místo, a vykopala je. Je velmi nepravděpodobné, že by tam někdo kopal jen proto, aby někdo jiný za pár let kameny objevil. Takže tohle vypusťme. To i my máme dnes problémy, když děláme revizní výzkumy, a někdo je v minulosti pořádně nezaznamenal. Terén se mění, tudy cesta určitě nevede. Myslím si, že to skutečně bylo tak, že nainstalovat tam kameny někoho napadlo až při kopání. Musela to být organizovaná akce. Těžko by se to táhlo třeba na káře. V průběhu kopání určitě někoho napadlo, že je toho potřeba využít.

Našly se pouze dva kameny?

Celý ten nález, když to tak nazveme, obsahoval jeden velký kámen, tam jsou části hlaholského písma přepsané z nějaké učebnice. Druhý kámen je jiný, není to ten samý typ horniny, a na něm jsou symboly. Dnes je rozlomený na dvě poloviny. To ale nebyly tehdy jediné dva nálezy. Toto se našlo v létě. Nějaký další úlomek s rytinami se našel na podzim, a mám takový dojem, že ještě jeden se objevil někdy v zimě nebo z jara dalšího roku. Úlomky se ale nedochovaly.