Marek Klučka ze třídy Zuzany Lapčíkové se umístil v sólové hře na druhém místě a v komorní hře si Martin Gabriel a Marek Klučka odvezli první místo. Zásluhu na jejich úspěších mají především učitelé.

Spoluzakladatel a učitel na Slovácké ZUŠ třiapadesátiletý František Hrubý slaví zase úspěchy na soutěžích se svými svěřenci ve hře na housle.

Stojí za úspěchy vašich žáků víc jejich talent, anebo vaše práce s nimi?
Práce a talent jsou dvě věci úzce spolu související. Má práce je vybrat a připravit vhodný notový materiál, pak s dětmi skladby nacvičovat, ale bez jejich talentu by to těžko vedlo k nějakému úspěchu. Letos to byla soutěž souborů a orchestrů, kde jsme v konkurenci devíti souborů z celé republiky získali druhé místo a zvláštní ocenění za mimořádné sólové výkony. Kdybych neměl talentované a nadšené žáky, výsledek by takový nebyl, nicméně v orchestrální a komorní hře je té práce pro pedagoga asi více. Jsou to hodiny a hodiny společné dřiny.

Jste zároveň spoluzakladatelem Slovácké ZUŠ. Věřil jste na začátku, že bude mít škola takové úspěchy?
Samozřejmě že věřil. Byl jsem přesvědčený, že naše představa o tom, jak má taková škola fungovat, povede k úspěchu. Jedním z faktorů tohoto úspěchu je možnost pedagoga pracovat podle svých představ. A v tomto se snažíme v naší škole vyjít učitelům vstříc.

Sám jste absolvoval spoustu koncertů a turné. Máte větší radost z vašich úspěchů, anebo z vítězství vašich svěřenců na soutěžích?
Je pravdou, že jsem díky svému povolání viděl kus světa. Moje žena mi to zpočátku tak trošku vyčítala, že si jezdím po zájezdech a ona musí být s dětmi doma. Když jsme ale spolu absolvovali koncertní turné s Washingtonským orchestrem po Německu a manželka zjistila, že to není „zájezd“, ale normální dřina, prohlásila, že už mi to nikdy vyčítat nebude. Mám tedy větší radost z toho, co jsme společně s našimi svěřenci dokázali. Spolupráce kantorů na naší škole je víc než bezvadná. I letošní úspěch orchestru není jen moje práce, ale i zásluha mých kolegů.

Do lidové školy jste chodil už v dětství na housle. Bavilo vás to už tehdy, nebo vás trošku nutili rodiče?
Myslím, že to bylo u mě tak jako u většiny dětí. Zpočátku velké nadšení, které později poněkud opadlo, když jsem zjistil, že se musí cvičit i stupnice a etudy a že všechno hned tak samo nejde. Ale v osmé nebo deváté třídě už jsem jinou možnost než studovat konzervatoř neviděl.

Vedete také svoje děti k hudbě? Chtějí se jí věnovat, nebo mají jiné záliby?
Samozřejmě vedl, teď však jsou už na JAMU a na konzervatoři. I když jsme je k tomu se ženou nikdy nenutili, spíše naopak, rozhodli se pro hudbu. Nejstarší studuje hru na violoncello na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Zde také hraje v kvartetu, které už se může pochlubit několika úspěchy na mezinárodních soutěžích, a vede Slovácký komorní orchestr, známý v našem regionu především působivými výchovnými koncerty pro školy. Prostřední syn se rozhodl pro kytaru, studuje už taky JAMU a rovněž působí aktivně v kvartetu, samozřejmě kytarovém. Nejmladší jako jediný zůstal věrný nástroji svých rodičů – houslím – je studentem Konzervatoře Brno.