Vítr ochlazuje červencové slunce, které v minulých dnech jako by chtělo sežehnout jižní Moravu. Výše položené Horňácko mi připadá jako Noemova archa určená k záchraně druhů a větřák se svými doširoka rozpřáhnutými křídly s lopatkami je plachtou, která pohání plavidlo k zaslíbené krajině. A na palubě ti, kteří věří, že taková krajina existuje. Mají o tom nezvratný důkaz. Onou holubicí, jež přilétá s ratolestí rozmarýnu v zobáčku a je předzvěstí pevniny, je lidová píseň. Rozbíhá se od mikrofonu a čeří se nám nad hlavami ve vlnách a vlnkách; připomene mi to chvíle, kdy jsme jako kluci házeli kameny do vody a pak pozorovali vlny šířící se v kruzích po hladině.

Nejen já i všichni ostatní ohromeně nasloucháme písni, již zpěvák produševnil hlubokým citem a obdařil podivuhodnou silou své osobnosti. V jednu chvíli rozpřáhne ruce, jako by chtěl vzít do náruče vše od obzoru k obzoru, až v nás přítomných zatrnulo, kde se bere v muži ta odvaha soupeřit s nebesy. A potom muzika přešla do verbuňku. Nejdřív několik váhavých figur a vzápětí se muž odpoutává od země, spěje vzhůru a zas lehoučce dopadá do podřepu; tu dotykem i pohledem ohmatá zemi, aby našel ten nejlepší a nejlehčí způsob, jak se od ní na chvíli opět odpoutat a prožít závratný okamžik svobodného pohybu prostorem.

Píseň přehluší mohutný výbuch potlesku, který nebere konce.

Je to potlesk pro tanečníka, zpěváka a v tomto případě i autora pořadu Jana Pavlíka.

Před pár dny mu bylo sedmdesát!

Kdo to nevěděl, hádal by o dvacet míň. Je jedním z darů lidové písně, že člověku, který z ní učiní svoji celoživotní družku a milenku, předá kousíček svého věčného mládí.

A tak je to i s Janem Pavlíkem, folkloristou, který patří ne jednomu, ale hned třem národopisným regionům. Je rodák z horňáckého Kuželova a začínal v taneční skupině při muzice Jožky Kubíka III., kam ho přivedl jeho strýc, pan rídící František Okénka. Prošel řadou souborů a skupin – Strážnickou cimbálovou muzikou Slávka Volavého, souborem Mládí a Slováckého krúžku v Brně, choreografa dělal v hodonínské Dubině, založil a řadu let vedl čejkovickou Zavádku, v Kyjově spojil v 70. letech své aktivity s cimbálovkou Jury Petrů a Slováckým souborem Kyjov. Znají jej návštěvníci několika folklorních festivalů, Horňáckých slavností ve Velké, Kraje beze stínu v Krumvíři, Slováckého roku v Kyjově či mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici, na nichž se podílel nejen jako účinkující, ale i jako autor jednotlivých pořadů a organizátor, člen přípravných výborů, programových rad a soutěžních porot. Je však také autorem obsáhlé monografie Kuželov, vesnice pod křídly větrného mlýna, ale i kupříkladu básnické sbírky Jen někdy. Tam, kde působil jako lékař, vracel zdraví nemocným. Ale současně se staral o to, aby tam neupadl místní folklor, aby nebyly zapomenuty zdroje duchovní kultury. „Folklorismus sám o sobě nemůže žít, pokud nebude vycházet z kořenů, které tady byly. Píseň, tanec, zvykosloví, toto nehmotné dědictví by mělo být připomínáno. Člověk je potřebuje ke svému životu. Jestliže tě dovede rozněžnit a rozplakat hudba, pak je to pro citový život člověka důležité,“ říká čerstvý sedmdesátník MUDr. Jan Pavlík.