To rozhodně nechtěl strpět majitel napajedelského panství Jan z Rottalu a slíbil, že Chřiby od zbojníků vyčistí. Nebylo toho zapotřebí. Jako bleskem se roznesla jednoho dne zpráva: Ondráš, zastánce chudého lidu, sužovaného hrabětem Rottalem, nežije. Neohroženého mstitele panské zvůle zabil jeho druh, zbojník Juráš, a členové zbojnické tlupy, tvrdí chlapi, nyní bez vedení, se rozutíkali a skrývají se po nuzných chaloupkách horského lidu pronásledovaní biřici a vojáky. Zůstal však prý po nich v budačinských skalách poklad, který naloupili. Zda ho někdo našel, na to se názory různí. Julius Skřítek tvrdí že ano.

Aspoň mu to kdysi vypravoval stařeček Čagánek z Kostelan. Bylo to prý takto: Když přišli o svého velitele Ondráše, smutně se horní chlapci jednotlivě rozcházeli do vzdálených krajů. Nejdříve však poschovávali do tajných skrýší věci a peníze na panstvu pobrané, které již nestačili lidu spravedlivě rozdat.

Tak se dostal jeden z druhů zesnulého Ondráše až do svého rodného kraje, do Beskyd, kde přespával u jednoho člověka pod Lysou Horou. Měl s sebou plán, kam si v budačinských skalách ukryl svůj poklad. Zbojníkův hostitel byl však proradný. Zatoužil po pokladu, plán zbojníkovi ukradl a ve vhodné chvíli se vydal do chřibských hor. Ubytoval se v horské vsi Kostelanech, v nuzné chaloupce, kterou obýval chudý podruh, člověk vstřícný k chudému pocestnému.

Host pobyl u podruha několik dní a nocí a posléze se počal opatrně vyptávat na cestu k budačinským skalám a nakonec se svěřil s účelem své cesty i s plánem, který měl v haleně zašitý, a prozradil, že jej má od budačinského zbojníka. Člověk nyní věděl, že hostí zloděje, který se chce zmocnit pokladu, který mu nepatří a který byl jistě určen pro chudý lid chřibských vsí. Znal dobře chodníky v hustých lesích i skály na Budačině. Plán si tajně obkreslil a ještě téže noci se vydal ke skalám. Poklad brzy našel a před svítáním byl zase doma. Nepoctivému cizinci ovšem nic neprozradil. Ten se ještě nějaký čas zdržel, chodil a hledal po lesích, ale marně, a nakonec se rozezlen vrátil domů do Slezska s nepořízenou. Nálezce pokladu však musel mlčet o svém nálezu také vůči všem jiným. Co a kolik všeho kostelanský podruh našel, nikdo se nedozvěděl. Šídlo se však v pytli dlouho neutají, a tak jednoho dne po čase se kostelanský nálezce odstěhoval za horu do vsi Košíky a tam si pod horami postavil slušný domek a přikoupil i nějakou měřici pole a žil už spokojeně až do smrti.

Konec zbojníků v Chřibech

V Chřibech mají i skály svoje příběhy. A to je dobře. Když se o skále něco vypravuje, nabývá pro člověka novou hodnotu. Již to není anonymní geologický útvar, kus neživé přírody. Příběh skálu personifikuje. Kolem bezejmenné skály zpravidla projdeme bez povšimnutí, skálu, v jejíž jeskyni zakopali poklad zbojníci, která poskytla útočiště nešťastným milencům, či tu, do níž kdysi kdosi vyryl obrazec a zapsal cosi neznámým písmem, takové skály se zpravidla dotkneme, jako bychom se chtěli spřátelit, sdílet její prostor společně s ní, aby nás také vzala do svého příběhu.

Skály a velké balvany, na rozdíl od jiných přírodních i lidskou rukou vytvořených objektů, jsou na svém místě ne staletí, ale statisíce let a jejich příběhy nepodléhají proměnám. Proto člověk od pravěku skály a kameny uctíval a některá náboženství je uctívají podnes.

Skála na Budačině patří z chřibských skal k těm nejproslulejším. Zásluhu na tom má zbojnický příběh, uváděný v různých variantách. Tou nejznámější je spojení Budačiny s družinou Ondráše a Juráše, slavnými zbojníky, kteří působili na přelomu 17. a 18. století v Beskydech kolem Lysé Hory.

Jak se ale zbojnický příběh dostal k nám? Patrně si ho sem přenesli ze své domoviny valašští osadníci. Nezapomeňme, že několik obcí v Chřibech, na napajedelském panství, vzniklo valašskou kolonizací. Hrabě Jan z Rottalu (1605-1674) sem přestěhoval Valachy, zvyklé životu v horách, kteří dokázali v chřibských horách hospodařit. A s valašskými kolonisty, kteří byli nekatolíci a vedli odboj proti císaři, se sem „přestěhoval“ i zbojnický mýtus. Léta 1620-1644 jsou na Valašsku totiž poznamenána povstáními valašských poddaných, kteří odpírali poddanskou poslušnost katolické šlechtě a císaři. Situace došla tak daleko, že proti odbojným Valachům bylo vysláno císařské vojsko. Povstalci byli poraženi v boji před Vsetínem 26. ledna 1644. Následovaly soudy a exekuce, během nichž bylo popraveno 141 povstalců, mezi nimiž byli i lidé z Rottalova panství. Účastníci povstání, kteří se postavili proti společnosti, proti řádu, byli ztotožněni se zbojníky, psanci.

Rottal nebyl lidumil

Nejdůslednějším pronásledovatelem zbojníků byl právě Jan z Rottalu na Napajedlích. Císař jej jmenoval do čela komise, jež měla skoncovat s povstáním. Rottal odbojné Valachy tvrdě potíral. Podle pověsti však na přímluvu své manželky Aliny (Alina Bruntálská z Vrbna) dal milost skupině zbojníků, pochytaných na Budačině a odsouzených k trestu smrti za příslib, že skončí se zbojnictvím a budou se věnovat pokojnému hospodaření. Také jim propůjčil na svém panství pozemek k založení osady.
Někdejší zbojníci nazvali vesnici podle své přímluvkyně Alinkovice (Halenkovice). Historickou skutečností je, že Rottal osadil osady Alinkovice, Eleonorovice a Kateřinice (splynuly později v jednu – Halenkovice) Valachy odkudsi z moravsko-uherského pomezí (halenkovští neznají v nářečí -ř- podobně jako kopaničáři). Pověst o vzniku Halenkovic je tak vlastně odrazem skutečného historického procesu – valašské kolonizace.
Starší verze pověstí o Budačině a vzniku Halenkovic však Ondráše a Juráše nejmenují. I v pověsti Julia Skřítka figurují jen nepřímo. Proč? Protože tito zbojníci působili ne v 17. století, ale až ve století následujícím. Jan z Rottalu totiž zemřel v roce 1674, zatímco pověstný zbojník Ondráš, syn fojta Ondry Šebesty a jeho ženy Doroty, se narodil v Janovicích u Starého Jičína teprve 13. listopadu 1680, tedy šest let po jeho smrti. Ondráš byl připraven o život zradou kamaráda Juráše 29. února 1715. (Podle jedné z verzí Juráš se jmenoval Jiří Puciman a byl z Malenovic.) Ondráše a Juráše „vložil“ do halenkovické pověsti spisovatel Jindřich Spáčil a „smotal“ tak dohromady dvě časově vzdálené látky. Jan z Rottalu se tedy s Ondrášem ani Jurášem ve skutečnosti setkat nemohl. Pověsti však nejsou o tom, abychom jim věřili, ale abychom jim naslouchali.

Jiří Jilík

Všechny již dříve uveřejněné články si můžete přečíst vpravo nahoře v oddíle Související články