Měl se s obživou co ohánět. Vždyť sedm hladových krků také něco spotřebovalo. Léta plynula, chlapci odrůstali a rozmnožovali řady poddaných. Jeden z Šimečkových chlapců byl od dětství u panského zahradníka, a když ten odešel na věčnost, stal se s milostivým svolením direktora jeho nástupcem. Nejmladšího Šimečkova syna nechal pan hrabě na své náklady vystudovat na kněze.

Majitel panství, hrabě Kuenburk, žil většinou ve Vídni, jen přes léto dojížděl s rodinou na střílecký zámek a na panství měl neomezenou moc již zmíněný direktor. Tento všemocný pán měl dvě dcery. Mladší z nich byla hodná, k lidem přívětivá, naopak starší tvrdohlavá a pyšná. Jak už to na světě odedávna chodí, láska si nedá poroučet a nechtěla rozumět stavovským rozdílům i v našem případě. A tak se stalo, že obě direktorovy dcery se vášnivě zamilovaly do kolářových synů – mladší do zahradníka a starší, ó hrůzo, do mladého „panáčka“. Tajná láska mladší dcery našla u zahradníka pochopení, ale starší dcera u pana pátera úspěchu neměla. Byl chladný a milostným pohledům a nadbíhání panny nepřístupný. Starší proto záviděla své sestře její úspěchy v lásce a ze zloby jednou prozradila poměr sestry svému přísnému otci.

Direktor se nad opovážlivostí prostého poddaného velmi rozlítil. Mladý zahradník byl ihned vyhozen z práce a kolářova rodina musela opustit dvorský byt. To ale ještě nestačilo. V té době se shodou okolností v městečku objevili „bílokabátníci“, vojáci z daleké pevnosti, a všechny kolářovy syny, včetně zahradníka, odvedli k vojsku. Na mladého kněze ale nesáhli, toho si konsistoř přeložila na vzdálenou faru.

Doba byla velmi zlá. Císař právě vedl válku, ve které padl jak zahradník, tak jeho bratři. Rodiče zůstali opuštěni. Stará matka sedmi synů se brzy žalem utrápila a zůstal jen otec a jeho nejmladší syn kdesi za horami na neznámé faře.

Šimeček ze zoufalství trudomyslněl. Nejprve pobýval u milosrdných lidí v Zástřizlech a živil se všelijak – většinou pytlačením – a za zničení své rodiny přísahal zlému direktorovi pomstu. Kde mohl, ničil panské zařízení v lesích a na poli, strojil na zvěř, kradl na panském a poté všude, kde se dalo. Utržené peníze propíjel v žalu. Ze Zástřizel odešel do hluboké zmoly za stříleckým kamenným větřákem, zarostlé do široka hustým křovím. V břehu průrvy, jíž se každý vyhýbal, si vyhrabal díru, ve které se ubytoval. Panští biřici ho ale pronásledovali, kde mohli, a Šimeček, zkroušený svým osudem, nakonec ukončil život u svého doupěte oběšením.

Od té doby lidé tuto strž nazývají Šimečkovou zmolou. Táhlou ponurou strží prý není radno jít v noci ani ve dne. Tvrdilo se, že Šimečkův duch neměl pokoje ani po smrti, protože si nešťastník sáhl na život sám. A tak měl v noci chodit okolo strže s rozžatou lucernou a hledat spravedlivého a soucitného člověka. Když někoho potkal, zeptal se ho: „Kde tú laternicu mám dat? Kde ju postavit?“

Tak zanikla téměř celá Šimečkova početná rodina panskou nadutostí direktora, až na mladého kaplana. To však byla jen jedna polovina tragédie.

Odplata

Jednoho dne se dostavil k direktorovi páter Šimeček, zle se s ním kvůli zničení jeho rodiny pohádal a ve velkém hněvu nakonec vznesl nad direktorem kletbu: Bude ho stíhat jedno neštěstí za druhým, až celý jeho rod vymře, a on, direktor, že bude očitým svědkem všech těchto neštěstí před tím, než sám bídně zahyne.

Direktor si z hrozby nic nedělal. Pro dcery našel bohaté ženichy. Nejprve se vdala starší z nich. Celkem čtyřikrát se jí narodilo dítě, ale vždy mrtvé. Její manžel, jemuž byla páterova kletba známa, v událostech viděl její plnění a nechtěl vinou tchána dále trpět. Svou manželku proto opustil. Ta se z toho pomátla na rozumu a otrávila. Direktor chodil zadumán, jeho manželka se čím dál víc trápila.

Po nějaké době se vdávala mladší dcera, bývalá zahradníkova láska. Byla vystrojena okázalá svatba, a když se řada zdobených svatebních kočárů ubírala od svatebního obřadu za hlučné hudby a střílení z hmoždířů, koně s kočárem novomanželů se splašily. Kočár se převrhl a oba mladí lidé našli pod ním smrt. Toho všeho byl pyšný, kdysi neomezený pán nad životem a smrtí poddaných, svědkem.

Direktor, stejně jako před léty starý Šimeček, trudomyslněl a nebyla s ním žádná řeč. Jeho manželka mu pro zničení Šimečkovy rodiny zlořečila, ale nakonec se utrápila k smrti. Jednoho dne direktor v nepříčetném stavu zmizel a více se nevrátil. Utekl kamsi do světa, kde asi bídně zahynul. Od té doby prý už Šimečkův duch ve zmole nestraší.

Slunce se do těchto končin dostane jen málokdy

Při jedné ze zimních výprav do Chřibů jsme se zastavili na občerstvení v malém bistru Oáza u věčně neklidného silničního tahu na Brno, vybudovaného v původní podobě v poválečných letech. Zatímco kamarádi již „vzali místo“ v příjemně vyhřátém prostoru, ve větru jsem se pustil s fotoaparátem a stativem oschlou loukou při kamenité cestě k místům předpokládaných dalekých výhledů. Mezi náletovými křovinami a keři šípků s ojedinělými plody, které zatím nestačili sezobat ptáci, se z ničeho nic objevil obzor s chřibským hřebenem, jenž se se stoupáním úměrně zvyšoval.

Poněkud níž mezi stromy probleskují střechy posledních stavení horního konce obce Zástřizel. Tady někde bývalo kdysi vyhlášené koupaliště, jedno z prvních v širokém okolí a vyhledávané dokonce i mládeží z odvrácené, slovácké strany Chřibů. Opačný svah doplňují domy blízkých Střílek, kterým dominuje věž a střecha kostela Nanebevzetí Panny Marie. A těmi vysokými kopci nad námi, ve srovnání s nimiž jsme drobnými trpaslíky, jsou Malá a Velká Jivina s vrcholem Hradu se stříleckou zříceninou. Největší rokle před námi nese pojmenování Studený žleb, kterým se měla vlámat do samého centra Chřibů před necelými sedmdesáti lety kdysi moderní dálnice. I přes započetí stavby, díky bohu, ze všeho sešlo, i když to zdaleka nebylo vítězství zdravého rozumu, ale prachobyčejný nedostatek peněz.

Dějištěm pověsti má být hluboká roklina před námi, sevřená mezi členité svahy porostlé jehličnany. Slunce se do těchto končin dostane za rok jen málokdy, a proto žleb působí opuštěně, temně a tajemně.

Bydlištěm pověstného koláře Šimečka byl panský dvůr s byty před stříleckým zámkem, zatímco direktor sídlil v jednom z křídel vrchnostenského sídla. To vyrostlo uprostřed nevelké vsi, uváděné již roku 1358 coby trhové městečko. S opuštěním blízkého hradu se panský život a správa přesunuly dolů do tvrze pánů z Kobylího, z Biskupic a dalších. Teprve Martinovští z Rozseče a Petřvaldové ve 20. letech 17. století přebudovali skromnou stavbu v reprezentační sídlo s dvěma nádvořími a přilehlým parkem. V letech 1763–1885 vlastnili střílecké zboží Kuenburkové, do jejichž období spadá naše vyprávění. Někteří z nich, jak to tak i u tzv. modré krve bývá, se moc nepovedli. Žili marnotratným životem a hluboce pohrdali těmi, bez jejichž vynucované dřiny by pranic neznamenali. O pravdivém přísloví „světská sláva – polní tráva“ nás mohou přesvědčit jejich vyschlé šedé tělesné schránky se zbytky kdysi honosného oblečení ve zdejší hřbitovní hrobce.

Hodně se kolem zámku v několika posledních desetiletích změnilo. Zmizela hospodářská stavení u silničky ke Koryčanům a rybníček uprostřed návsi, na jehož hladině si dávaly dostaveníčka husy a kačeny z dvorků okolních domů.

Nad městečkem se ještě otáčím po půvabné okolní krajině a v podvědomí slyším melodie, které ve mně navozují příjemnou atmosféru a myšlenky. Jak je dobře, že ještě nikdo nepřišel s nápadem vybírat poplatky z pobytu v čisté přírodě. Doufám, že předešlou větou nenasadím bulíky nějakému nepostradatelnému byrokratovi s vyholenou hlavou, strohým střihem brýlí a nezbytnou, nejlépe atraktivní asistentkou. To bych si, sakra, vyčítal až za hrob. – Je čas odejít. Z vyvýšeného místa s dalekým rozhledem se vracím za kamarády do bistra. Mezitím tam rozvinuli nějakou zajímavou debatu a sedí u stolu jako spiklenci – Jiří, Gusta, Laďa a Martin. „Díky za dobré občerstvení a příště někdy nashledanou,“ loučíme se s obsluhující paní u dveří a vyjíždíme za stopami dalších pověstí.

Bořek Žižlavský