VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Expedice Chřiby 2: Poslední poustevník

POVĚST - (FOTOGALERIE) Mnoho, přemnoho událostí se odehrálo před staletími v moravských horách chřibských a z nich nejvýznamnější v jejich jižní části zvané od nejstarších dob Maršava, neboli též hory Marsovy. V době, kdy se odehrává náš příběh, vládl Zemí moravskou Jan Lucemburský, proslulý svým válečnickým hrdinstvím, ale špatný hospodář.

15.6.2008
SDÍLEJ:

Logo Expedice ChřibyFoto: Ivan Křemeček

V zemi byla velká bída, rozmohlo se lupičství a nikdo na cestách si nebyl jist. Na svatoklimentské hoře, v rozvalinách někdejšího slovanského chrámu, tehdy žil poustevník, stařičký Ivan. Jeho dožitím měly být zakončeny dějiny kdysi slavné Maršavy a její nejslavnější Hory svatoklimentské. Ale nestalo se tak. A o tom je následující zkazka.

Ve vsi Koryčanech běží ulicí chlapec a usedavě pláče. Lidé vybíhají z domků a táží se hocha, co se stalo. A chlapec vzrušeně vypráví: „Tot, kúsek v horách, jak se ide ke Klimentku, leží na cestě zabitý člověk, vedle něho mrtvá paňmáma, u ní chlapeček a velice pláče.“ Lidé byli touto zprávou pobouření a hned odhadli, co se stalo. To asi loupežníci – a ve chvilce se žene hromada lidí s palicemi a sekyrami v ruce na cestu ke Klimentku. A skutečně: v úvoze převrácený vůz, pod ním mrtvý vozka, vedle mrtvá mladá žena a u ní usedavě plačící pacholátko. Vedle ležela vypáčená a vyrabovaná truhlice. Lidé podle oblečení seznali, že se jedná o vznešenější osobu. V tom vidí, že cestou k nim schází poustevník Ivan. Přivedl jej sem srdcervoucí pláč dítěte. Vyžádal si malého sirotka, že o něj bude pečovat ve své poustevně na Klimentku. Lidé souhlasili, neboť znali jeho dobré srdce.
V klášterní poustce Ivan dítě šetrně uložil, a protože neznal jeho jména, pojmenoval jej Cyrilem. Druhý den mu lidé přinesli opravenou truhlu i se zbytky výbavičky dítěte a zlatý křížek, který měla mrtvá žena, matka dítěte, na krku a který ušel pozornosti loupežníků.

Informace o vraždě se velmi rychle roznesla do celého okolí a v neděli bylo v poničeném kostele na hoře sv. Klimenta plno lidí z okolních vsí. Otec Ivan po ukončení bohoslužby vyzval všecky věřící, aby pátrali po tom, kdo by mohli být rodiče zachráněného chlapečka a tuto výzvu často o nedělích opakoval. Ale výsledek se nedostavoval.

Cyrilek rostl a stal se z něho jinoch a mladý mnich. Léta ubíhala a v moravské zemi se stal markrabětem syn zesnulého krále Jana Lucemburského a bratr českého krále Karla IV. Jan Jindřich. Tento ušlechtilý a vzdělaný Lucemburk nechal svatoklimenstký kostel i klášter znovu obnovit a zvelebit. Horu svatoklimenstkou svěřil brněnským augustiniánům, poustevníka Cyrila nechal vystudovat a vysvětit na kněze. Mladý páter Cyril se stal augustiniánským řeholníkem na Klimentku.

Mezitím starý otec Ivan chodil po Moravě a pátral po Cyrilových rodičích. Jednou přišel ve Valašských horách až k hradu Světlovu. Na hradním nádvoří seděla hradní čeládka a bavila se. Příchodem mnichovým byla překvapena, ale pozvala jej k přisednutí a pohostila jej. Když jim otec Ivan vylíčil účel své cesty, zvolal kterýsi z čeledě: „Vždyť to může být syn našeho pana Dětřicha, který po svém zmizelém synáčkovi a své paní pátrá od těch dob, co se vrátil z vojny z Polska, kam před lety táhnul s králem Janem. A tak se během chvíle otec Ivan ocitl před hradním pánem Dětřichem. Všechno mu vypravoval a vlil tak do Dětřichova srdce naději, že se se svým synem přece jenom setká. Hned se také s Ivanem vypravil na posvátnou svatoklimentskou horu.

První jeho kroky vedly do kostela. Z kazatelny právě mladý kněz kázal slovo boží. Pan Dětřich kázání nevnímá, jen upřeně zírá na kněze. Ty oči, ta podoba, ten hlas. Celá Dětřichova paní. A když se pak s mladým knězem setkal a viděl na krku zlatý křížek, zmizely všechny pochyby. Rozpřál náruč a objal ztraceného syna.

Radost ze shledání jistě nepotřebuje popisování. Jen to, že matka již není naživu a spí svůj věčný sen na koryčanském hřbitůvku, kalilo společné štěstí. Šťasten byl i otec Ivan, kterému bylo dopřáno odhalit Cyrilův původ. Za čas spokojeně zesnul.

Stovky let se přehnaly přes Maršavu, ale události oněch rušných dob se v lidu zachovaly v pověstech předávaných z pokolení na pokolení až do dnešních časů.

Sv. Kliment – hora tisícileté historie

Jmého hory sv. Klimenta vyslovovalo několik generací Moravanů vždy s velikou úctou. Jak by také ne? To místo je s dávnou velkomoravskou minulostí spjato úžeji než samotný Velehrad. Ten byl vybudovan až na počátku 13. století, tedy tři století po zániku Veligradu a Velkomoravské říše, zatímco na hoře sv. Klimenta bylo již v 9. století hradisko a křesťanská svatyně. Mohutné valy a zbytky příkopu jsou dodnes v terénu patrné. Současná archeologie je toho názoru, že kamenné základy kostela vznikly až ve 14. století v souvislosti s budováním augustiniánského probošství, je však nepochybné, že vyrostly na základech starší stavby. Středověké objekty původní stavbu překryly. Co nezmizelo pod nánosem staletí, to pěkně zašmodrchali archeologové. Patrně žádný kopec na Moravě nebyl tak prokopán, přesněji řečeno překopán, jako právě Klimentek; bylo to ovšem v dobách, kdy archeologie byla ještě v plenkách a její průkopníci většinou neměli potřebu přesně dokumentovat nálezové okolnosti, a tak je dnes obtížné, ba místy zcela nemožné, tehdejší průzkumy vyhodnotit.

Víme však zcela jistě, že hora sv. Klimenta byla v 9. století osídlena. A byla-li osídlena a byla-li zde již v té době křesťanská svatyně, pak nepochybně právě sem vkročili svou nohou věrozvěsti Cyril a Metoděj, snad aby zde ukryli ostatky sv. Klimenta, které přinesli na své pouti z Chersonu, nebo snad proto, aby zde nalezli klid oni i jejich žáci pro práci na překladech bohoslužebných knih do staroslověnštiny. Přísně vzato, žádný písemný dokument ani archeologický doklad, že právě tady v těchto místech se tak stalo, neexistuje, ale je otázkou, zda je k takovému závěru nutný. Není snad genius loci této hory dostatečným důkazem? Jak to, že právě toto jediné místo skryté hluboko v lesích se stalo tak přitažlivým pro tisíce poutníků, kteří sem přicházeli a přicházejí podnes. Senzibilové dobře vědí, že hora svatého Klimenta je mimořádně silným zdrojem energie. Snad proto se právě sem sbíhají všechny chřibské stezky, ať jdete od Koryčan, Osvětiman, Buchlovic, Jestřabic… Je nanejvýš pravděpodobné, že Kliment byl kultovním místem již v dobách předkřesťanských, neboť právě taková místa jako magnet přitahovala lidi se zvýšenou vnímavostí. Jak by takové místo mohli vynechat na své pouti soluňští bratři?

Hora svatého Klimenta má své tajemství, ale příliš nám z něho zatím neprozradila. Jen z pověstí a vyprávěnek, které kolem ní upředli lidé v různých dobách z kusých záznamů historické paměti a zpráv o archeologických nálezech, tušíme velikost a mimořádný význam tohoto místa v minulosti.
Při svých cestách s expedicí jsme do těchto míst zabloudili několikrát. Vždy, ať jsme přicházeli od Koryčan z parkoviště „U křížku“, od Osvětiman, od Cimburku či od Buchlovic a Smraďavky, vždy nás Klimentek dokázal ohromit. Procházíme branou a příkopem a stoupáme vzhůru k akropoli, kde vstupujeme do „chráněného prostoru“. Chrání jej nejen les, který zastiňuje celou horu, ale i neviditelná aura. Nevidíme ji, jenom cítíme – v šumění stromů, v melodii, již vyluzuje zvonkohra, v tichu, které se vpodvečer, když umlkne ptactvo, rozprostírá společně s příšeřím nad tímto podivuhodným místem. Vždy se zde setkáváme s lidmi. Vracíme se sem znovu, abychom se spojili s dávnou minulostí, zneklidněni tím, jak se lidská společnost odchyluje od stezky, kterou kdysi kráčeli dva bratři ze Soluně, a potácí v bludišti neukojených tužeb a vášní. Hledáme zde cosi nenávratně ztraceného – mravní řád, bez něhož se humánní společnost, po níž lidé touží, mění ve společnost bezostyšných dravců a kořistníků.

Je to dobré místo. Odtud z hory svatého Klimenta, se dá vyjít znovu. Bohužel už zde dávno není poustevník, jako byl Ivan, který by podal ruku se slovy: „Jdeš, člověče, dobrým směrem!“ A tak nám nezbývá, než se přidat k nekonečné koloně aut, které nás rychle, v pohodlí a bez výčitek přibližují definitivní nicotě.

Jiří Jilík

Již dříve uveřejněné texty Expedice Chřiby 2 naleznete vpravo nahoře v oddíle Související články

15.6.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Volby 2017 v Olomouckém kraji podrobně v pondělním tištěném Deníku

NEPŘEHLÉDNĚTE: Výsledky voleb ze všech obcí v našem okrese

V pořadí již čtvrtý Oktoberfest se tentokrát konal v prostorech Jarošovského pivovaru.

Čtvrtý Oktoberfest představil jarošovskou šestnáctku a IPU

Co říkáte na výsledky voleb? Hlasujte

ANKETA / Slavíte, nebo zapíjíte děsivou realitu? Jak vás potěšily, či zklamaly výsledky voleb do Poslanecké sněmovny? Hlasujte v naší anketě.

V Chřibech se srazila dvě auta s traktorem

FOTOGALERIE / Jeden zablokovaný jízdní pruh, zdemolovaný Citroen, poškozená škodovka a traktor. Následky ze sobotní dopravní nehody na silnice E50 v blízkosti motorestu Samota procházející vrchovinou Chřibů nejvíce pocítili dva zraněný muži a jedna dívka.

Po patnácti letech končí v Poslanecké sněmovně Antonín Seďa

ANKETA / Propast České strany sociální demokracie (ČSSD), která v letošních volbách do poslanecké sněmovny získala pouze něco málo přes sedm procent hlasů, odneslo několik stálic české politické reprezentace. Jednou z nich byl od roku 2002 také sedmapadesátiletý Antonín Seďa.

Stanislav Blaha: Starostou budu minimálně do komunálních voleb

ROZHOVOR / VIDEO / FOTOGALERIE / Poslanecký mandát hned při své první kandidatuře do Poslanecké sněmovny získal lídr Občanské demokratické strany (ODS) ve Zlínském kraji a také starosta Uherského Hradiště Stanislav Blaha. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení